OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedním z našich četných recenzentských restů z minulého roku je i tato nenápadná a křehká nahrávka projektu (?) METALLIC FALCONS. Žánrově ne úplně lehce uchopitelná deska vyšla loni v červnu a za tu dobu si už stihla přilákat početný zástup obdivovatelů a vychutnávačů její zvláštní atmosféry. Dvojice ve složení Matteah Baim a Sierra Rose Casady (COCOROSIE) připravila zajímavý koktejl složený ze čtrnácti skladeb, které zdobí společný jmenovatel v podobě zasněné a místy až apatické nálady.
Přestože základním stavebním kamenem všech kompozic zůstává písničkářský minimalismus, nedá se říci, že by se jednalo o písně v pravém slova smyslu. Ač téměř vždy disponují silnou a lehce zapamatovatelnou nosnou melodií, v mnoha případech nezůstává pouze u nich. Jednotlivé motivy se objevují a ztrácejí v mlze beznaděje a smutku. Trošku to evokuje pocit umírajícího poslouchajícího své poslední pozemské zvuky, které se transformují v pohřební ukolébavky. Opírajíce se především o příjemný hlas Sierry tak vzniká krásná a lákavá hudební mozaika s nakažlivým, avšak půvabně působícím smutkem. V některých momentech bych se nebál ani přirovnání k Badalamentiho soundtracku k seriálu TWIN PEAKS. Citlivější duše by však měly zvážit poslech alba na jeden zátah, protože kompozic, při kterých hrozí pád do hlubin deprese, je zde požehnaně. V tomto směru jasným kandidátem na prvenství je sedmá v pořadí „Berry Metal“, během které Sieřin vokál rozleptává vaše srdce jako ta nejkoncentrovanější kyselina. Neokázalé nástrojové složení se spoléhá hlavně na poloakustické kytary, různé samply a nenápadně působící bicí. Hudební doprovod jen zřídkakdy přebírá vůdčí roli a působí tak spíše jako někdo, kdo v pozadí tahá za nitky. Výjimkou budiž rockově rozšafná „Snakes And Tea“ s dominantní elektrickou kytarou, která jakoby se svým lehce infantilním pojetím ostatním skladbám na albu vysmívala.
„Desert Doughnuts“ není nikterak těžce rozlousknutelným posluchačským oříškem, přesto však k němu nelze přistupovat jako k desce, která zaujme napoprvé. Věřte však, že budete-li patřit k jejím vyznavačům, příliš mnoho času na to potřeba nebude. Tato krásně smutná hudba své půvaby příliš neskrývá.
CD k recenzi poskytli Day After records
Zvláštní, neuchopitelné, příjemné, smutné, zasněné...
8,5 / 10
1. Journey
2. Airships
3. Nightime And Morning
4. Snakes And Tea
5. Desert Cathedral
6. Silent Night
7. Berry Metal
8. After Metal (Sound Of Stars)
9. Pale Dog
10. A Heart Of Birdsong
11. Misty Song
12. Ocean
13. Disparu
14. Four Hearts
Desert Doughnuts (2006)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Vodoo Eros / Day After
Stopáž: 48:24
Produkce: METALLIC FALCONS
Studio: Carter Co. Recording
Pěkné pěkné. A přirovnání k Badalamentimu mi přijde vcelku výstižné.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.