Američané MINSK jsou velmi zajímavým hudebním tělesem, jenž se částečně pohybuje ve vodách, které už dříve místy brázdili NEUROSIS a jim podobní. Výše uvedenému přirovnání se hudebníci patrně jen tak nevyhnou, je však třeba jej brát z pohledu kontextu než jako nezvratné tvrzení, které by kapelu stavělo do role pohrobků, protože těmi MINSK skutečně nejsou. Ačkoliv jejich tvorba čítá všeho všudy dvě alba, lze říci, že se spolu s dalšími nově vzniknuvšími a personálně (za všechny lze snad zmínit řadového člena Sanforda Parkera, který se produkčně podílel na albech PELICAN, TEETH OF THE HYDRA, UNEARTHLY TRANCE apod.) nebo hudebně rovněž často spřízněnými spolky (např. YAKUZA, PELICAN, ROSSETTA či GIANT SQUID) podílí na další „vlně“, která k žánrovému proudu zaujímá poměrně zajímavý přístup a v ničem si příliš nezadá s „historicky“ známějšími jmény.

MINSK svůj hudební výraz rozprostírají do relativně velké šíře, ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že tím hlavním jmenovatelem jsou masivní sludgeové plochy. Potenciál kapely má své hlavní ohnisko však přeci jen poněkud jinde. MINSK excelují nejen v rovině pomalé gradace a budování sugestivní, psychedelií prosycené atmosféry, ale rovněž v postupech a prostředcích, které k tomu využívají, zejména pak v rytmické sekci, jež staví na výtečně variovaných tribálních motivech rozvrstvených po celé délce alba, které spolu bohatě využívanými perkusemi, samply a smyčkami  vytváří podobně jako u YAKUZY hypnotizující hudební celky a zvukové vrstvy.

MINSK nikam nespěchají, své skladby rozvíjí velmi zlehka a značně rozvláčně, není to však monotónně trýznivá repetice, kterou byste mohli očekávat a která je u žánrově spřízněných spolků tolik v kurzu. Kapela jakoby stoupala po nekonečné spirále a rozvíjela své vlastní pojetí transu. Zatímco se skladby „Embers“ a „White Wings“ přelévají v hněvivém, zvukově poměrně syrovém „běsnění“ a ukazují obhroublejší tvář kapely, akustická meditace v „Mescaline Sunrise“ tvoří takřka nečekaný předěl směrem k ještě výraznější rozvláčnosti, která sice nepostrádá silný psychedelický rozměr nastolený v úvodu desky a občasné „hrubé“ výpady, ke slovu se však dostává podstatně rozjímavější rozpoložení, z něhož plnou měrou vyvěrají dříve upozaděný stesk a bolestivé emoce. „The Orphans Of Piety“ a „Ceremony Ek Stasis“ patří k jednoznačným vrcholům alba, v nichž kapela výborně kombinuje všechny charakteristické prvky ve strhujícím, vypjatém závěru. Za zmínku rovněž stojí nápadité saxofonové intermezzo či nečekaně se vyhoupnuvší posmutnělá latino vsuvka v režii Bruce Lamonta (YAKUZA), jež vkusně zapadá do bohatého hudebního rejstříku desky.

„The Ritual Fires of Abandonment“ nepatří mezi přímočaře přístupné nahrávky, hudebně a tematicky ohraničený koncept však činí z poslechu silný zážitek, který v bohatě rozvrstvených skladbách umožňuje i opakovaně nacházet nové.