Když deathmetalová kapela nazývá své skladby např. Daddy‘s Love, působí to přinejmenším prapodivně. Tak je to i s první kapelou na tomto splitku. Absurd Conflict ze Sebranic u Boskovic se po demu Hopeless Despair dopracovali od „village deathu“ k jisté formě melodického deathmetalu s mnoha kytarovými vyhrávkami. V tom podle mne spočívá paradox této kapely. Jejich kytarové motivy znějí spíše thrashověji a leckterý motiv čerpá i z vod klasického speedmetalu. Snažit se za každou cenu o deathmetalové vyznění jim v dalším vývoji jen škodí. Celá kapela na mne svým výrazem působí jako parta poměrně šikovných lidí, kteří však tíhnou spíše k melodičtějším a volnějším formám, než je deathmetal. Koneckonců ani zpěvák Vlastík není žádný deathmetalový řvoun a ať už vypadá jako nějaký sportovec nebo ne, jeho poněkud křečovité štěkání se k Absurdům příliš nehodí. I‘m Your History je sice zvukově poměrně kvalitní nahrávka, ale celkově skladby působí neujasněným dojmem. A co se týče textů, tak já sice chápu, že pány asi trápí to, že zlí výrostci okrádají nemohoucí důchodce, že jsou někteří pánové prasata a šoustají malé holčičky a že to někdy dělají svým dceruškám i tatínkové. Ale kdyby ty samé texty zpívala křesťanská bigbítová kapela na charitativním večírku, věřil bych jí to víc. A když do toho pak vlítne song A False Messiah, ve kterém „srdce zaslepenců nenávistně planou“, tak je to fakt slušná komedie. Jediný jakž takž zajímavě pojatý text je Sentenced To Life... Alespoň by však AC mohli vědět, že ta malá opička na obalu je dost těžko lidskými dějinami, když podle evoluce je to jiná vývojová větev než člověk. Som z těch Absurdů volaký zmätěný...

U Depressive Reality je situace poněkud odlišná. Jejich muzika má jasný koncept, příběh, který se prolíná celou druhou částí splitka. „Depky“ nejsou zrovna nejkomplikovanější muzikou a jejich doom/death také není výkřikem poslední módy. Ovšem narozdíl od Absurdů působí jejich skladby přirozeněji a spontánněji. Zlomové problematické momenty si ovšem sveřepě uchovali ve stejné podobě, jako na posledním demu To The Light. Jistá zastydlost hudebního výrazu je otázkou individuálního vkusu, ovšem neobratné frázování, nedotaženost vokálního projevu při pokusech o zpěv a potíže s angličtinou Depressivům zůstaly. Na demu jsem to považoval za „dětské nemoci“, na CD se těchto věcí bylo třeba vyvarovat a skladby celkově dotáhnout ke kompaktnosti, vystříhat se hlušších míst a postavit to celé především na těch povedenějších motivech. Žel nestalo se... Na pěti jinak poměrně barevných skladbách se navíc nevděčně podepsal i nevyrovnaný zvuk z Poličné, což bohužel celku na kompaktnosti nepřidalo. Tenhle materiál měl ještě na CD čas, měl dozrát. Spěchu byla škoda, ale tak už to bývá... Tohle splitko je skutečně hudebně i kvalitativně značně nevyrovnané.