OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Možná se pletu, ale při pohledu na názvy historických milníků thrash metalu mám takový neodbytný dojem, že mnoho z nich má cosi společného. Ano, „poetika“ těchto názvů je totiž mnohdy natolik charakteristická a určující, že daná alba (tak jako siamská dvojčata bez svých protějšků) by bez nich snad ani nemohla být úplná. No vždyť popusťte uzdu své fantazii a zkuste si domyslet, jak jinak by se mohly jmenovat třeba takové zápisy jako „Reign In Blood“ (krvavých vládců SLAYER), „Spreading The Disease“ (nezadržitelně nakažlivých ANTHRAX) nebo „Master Of Puppets“ (nás všechny na nitkách vodících METALLICA). Těžké, viďte? Ale to se rozumí samo sebou, vždyť nadčasovost těchto alb je jen podtržena zcela zásadním a jasným pojmenováním, které přesně definuje hudební podstatu věci v daných historických okolnostech, a které proto ani nemůže být ničím nahrazeno.
Nejinak je tomu i s „Extreme Aggression“, čtvrtým řadovým albem německých KREATOR, kteří se s ním (mezi jinými) v roce 1989 postavili do čela evropské odpovědi na zaoceánské konstatování, že vše podstatné pro thrash metal se odehrává jen na severní části amerického kontinentu. A když odpovědi, tak s řádnou porcí dobového průvodního jevu thrash metalu – extrémní agresí, protože zběsilé tornádo kytarových prskanců hněvu, které se uvnitř téhle necelé třičtvrtěhodinky odehrává, nelze snad výstižněji charakterizovat. „Extreme Aggression“ (všimněme si, že výraz „Aggression“ v názvu alba je bez „s“ na konci, zatímco titulní skladba, snad pro ještě větší zdůraznění, už ho tam má), to je totiž čistočistá naštvanost a nenávist, jejíž definitivní dopad ještě více umocňuje k zbláznění štěkající křik frontmana kapely Milleho (vlastním jménem Milanda) Petrozzy. Jako když nasloucháte jedovatým slovům z jedovatých úst, servírovaným na podnosu z jedovatého kovu a nevíte úplně přesně, jestli se máte bát otravy nebo ne.
A přesně tak se vám také celé album doslova obrátí naruby přímo před ušima. Řezavé a pálivé riffy jak měňavky o překot přeskakují jeden do druhého, nezkrotitelně se vlní a hemží a nedají si pokoje, dokud nezahynou vlastní rukou přesně v okamžiku, kdy jim vyprší čas. Na jejich místo se už totiž derou další riffy, stejně účinné a zraňující. Tak za zmíněnou titulní skladbu, uvozenou mrazivým výkřikem, převezme štafetu stejně bezohledná „No Reason To Exist“, za ní pak „Love Us Or Hate Us“ se zřejmě nejhmatatelnějším okamžikem zla v úvodních rytmických salvách (kde Petrozza doslova umírá na nenávist) a bez vydechnutí či zásadní slevy na rychlosti se upaluje dál. Však také nenápadný, ovšem o to důležitější, motor Jürgen „Ventor“ Reil v tomto duchu nepřestává a zdaleka ani nepřestane diktovat tempo. Důsledná absorpce následujících skladeb proto posluchači způsobí další návaly krve do hlavy, ale těm se při nátlakovém podání KREATOR tak jako tak stejně nelze vyhnout. „Stream Of Consciousness“ jako „Some Pain Will Last“, „Betrayer“ jako „Don´t Trust“ a „Bringer Of Torture“ jako „Fatal Energy“, všude tam se stále dál mísí zásadní riffová odpovědnost s thrashovou kreativitou (hodnou právě toho, kdo si říká KREATOR) a je to zkrátka znovu a znovu neodolatelné.
„Extreme Aggression“ je totiž jedním z nejzásadnějších alb KREATOR všech dob, to se prostě nedá nic dělat a pokud se týče těch čistě thrashových, pak dokonce jednoznačně nejlepším. Kvalitou ve znamení inteligentního thrashe plného blýskavých kudrlinek a přiléhavých melodických odboček (nezapomeňme ani na texty v obecnější „protispolečenské“ rovině) vysloveně odskočilo od dřevních počátků „Endless Pain“ (1985) nebo „Pleasure To Kill“ (1986) a přestože do jisté míry ještě doznívalo na rovněž znamenitém „Coma Of Souls“ (1990), není nic, coby jeho vrcholnou roli v diskografii německých stvořitelů mohlo zpochybnit. A pohled na jeho absolutně „uhlazený“ a nekonfliktní obal, postavený do protipólu všemu, co se na albu odehrává, mě v tomhle názoru jenom utvrzuje.
Thrash metal bez falešných póz, soucitu a váhání, kapela bez předsudků, zábran a iluzí a album bez balad, kláves a přestávky. To jsou KREATOR a „Extreme Aggression“.
Mille Petrozza
- zpěv, kytara
Jörg Trzebiatowski
- kytara
Rob Fioretti
- baskytara
Jürgen Reil
- bicí
1. Extreme Aggressions
2. No Reason To Exist
3. Love Us Or Hate Us
4. Stream Of Consciousness
5. Some Pain Will Last
6. Betrayer
7. Don't Trust
8. Bringer of Torture
9. Fatal Energy
Hate Über Alles (2022)
Gods Of Violence (2017)
Dying Alive (Live) (2013)
Phantom Antichrist (2012)
Hordes Of Chaos (2009)
At The Pulse Of Kapitulation - Live In East Berlin 1990 (DVD) (2008)
Enemy Of God (2005)
Live Kreation: Revisioned Glory (Live, CD+DVD) (2003)
Violent Revolution (2001)
Past Life Trauma (Best Of) (2000)
Voices Of Transgression (Best Of) (1999)
Endorama (1999)
Chosen Few (EP) (1999)
Outcast (1997)
Scenarios Of Violence (Best Of) (1996)
Cause For Conflict (1995)
Renewal (1992)
Coma Of Souls (1990)
Extreme Aggression (1989)
Out Of The Dark... Into The Light (EP) (1988)
Terrible Certainty (1987)
Flag Of Hate (EP) (1986)
Pleasure To Kill (1986)
Endless Pain (1985)
Datum vydání: Pondělí, 19. června 1989
Vydavatel: Noise Records
Stopáž: 37:28
Produkce: Randy Burns
Studio: Hollywood Ca.
Klasika, ale přeci jen mám radši první tři desky.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.