KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedna z dnes už stálic thrashovej scény po šiesty krát vztyčuje vlajku, tentokrát v čiernej farbe. A stále je to to isté zázračné dieťa a kedysi svieži vánok z Bay Area, ktorý túto scénu vrátil albumom „Burn My Eyes“ do hry v časoch, keď pri vzrastajúcej popularite PANTERY vyznievali jednotliví thrashoví velikáni ako nahnevané deti, ktorých sa už nik nebál. Slušný ohlas a široké masy fanúšikov pri MACHINE HEAD vytrvali aj v období najväčších štýlových kotrmelcov v časoch „The Burning Red“ a „Supercharger“. Nejedného z nich určite potešil návrat k prvým albumom na doteraz poslednom „Through The Ashes Of Empire“, kombinujúcom Flynnove spovede a hlásiacom návrat ku konzervatívnejšej tvári ich tvorby, pričom kapela typicky neostala nevšímavá k aktuálnym trendom a miestami neskrývala ani progresívne vplyvy (záverečná „Descend The Shades Of Night“ vzdávajúca hold velikánom RUSH).
„The Blackening“ pokračuje v trende nastolenom predchodcom, pridalo sa na rýchlosti a dôraze na gitarách, všetko smerom viac ku klasickej forme kapely z prvých počinov v tradičnom balení od dvorného majstra zvuku, pána Richardsona. Stále si možno vypočuť aj množstvo spievaných refrénov a melódii v rôznych častiach členitých a v porovnaní s minulosťou rozsiahlejších kompozíciách. A trochu atypicky servíruje Rob Flynn s Philom Demmelom v úvodných skladbách niekoľko výmen pri gitarových sólach, ktorých svojská previazanosť neraz evokuje hru pánov Hetfield a Hammet v časoch „Masters Of Puppets“. Príbuznosť so slávnejšími kolegami možno chvíľami nájsť aj v iných častiach skladieb („Wolves“). To však pri MACHINE HEAD, po rôzne vplyvy spájajúcom debute, nikoho neprekvapí a je vlastne tajomstvom úspechu tejto formácie. Podobným spôsobom ako pri „Imperium“ oslovuje rovnako monumentálny úvod v podobe „Clenching The Fists Of Dissent“ alebo útočnosť nasledujúcej prehliadky bojových riffov v „Beautiful Mourning“. Neostanete ochudobnení ani o emotívne ladené kúsky, ktorých najlepšou ukážkou je „Now I Lay Thee Down“. Väčšina skladieb je vyskladaná zo všetkých podôb rukopisu MACHINE HEAD, kedy sa tradičné kovové prvky striedajú a prelínajú s miernejšími momentmi. Nápadité sóla zase plnia funkciu gradujúceho a v prípade „Halo“ skvele fungujúceho prvku. Okrem úvodu novinky pripomenie predchodcu aj „A Farewell To Arms“ ktorá akoby bola predtým nezverejnenou časťou „Descend The Shades Of Night“.
Kapely tohto formátu trochu doplácajú na nemilosrdne sa rozrastajúcu diskografiu a hoci MACHINE HEAD dokázali čeliť rôznym nezávideniahodným tlakom, či už to boli očakávania smerované do nasledovníka trháku „Burn My Eyes“, alebo kombinácia túžby otvorenia sa novým štýlom a širším masám v podobe odvahy vyjsť s počinmi „The Burning Red“ a „Supercharger“, opakovanie charakteristických motívov dostihlo aj ich. Práve na „The Blackening“ je tento jav výraznejší než kedykoľvek predtým a uz ho nemožno ospravedlniť formulkou o poznávacích znakoch, vďaka ktorým poslucháč vždy dokázal rozoznať MACHINE HEAD. Na druhej strane z každej skladby „The Blackening“ cítiť, že páni sú pri chuti a ani po rokoch nemusia prosiť múzy. V mnohom pôsobí novinka vyváženejšie než snahy na predchodcovi, skladby majú oveľa zmysluplnejšiu štruktúru a usporiadanie, zároveň je však väčšina z nich vyskladaná podľa rovnakej šablóny, následkom čoho stráca album miestami na ťahu a nastupuje monotónnosť.
Nedá mi nevrátiť sa k porovnávaniu s METALLICOU – kým svoj „Load“ a „Reload“ dosiahli MACHINE HEAD s už spomínanou dvojicou „The Burning Red“ a „Supercharger“, novinka je do istej miery ich čiernym albumom, u ktorého možno presne rovnaký počet vecí vytknúť ako vyzdvihnúť. Kľúčom k hodnoteniu „The Blackening“ bude okrem počtu albumov MACHINE HEAD, ktoré vlastníte, aj fakt, že v rámci štýlu, formátu a dĺžky pôsobenia na scéne ide stále o veľmi slušný materiál.
MACHINE HEAD pri chuti a v dobrej kondícii.
7,5 / 10
Robb Flynn
- gitara, spev
Dave McClain
- bicie
Phil Demmel
- gitara
Adam Duce
- basgitara
1. Clenching The Fists Of Dissent
2. Beautiful Mourning
3. Aesthetics Of Hate
4. Now I Lay Thee Down
5. Slanderous
6. Halo
7. Wolves
8. A Farewell To Arms
9. Battery (bonus)
Of Kingdom And Crown (2022)
Catharsis (2018)
Bloodstone & Diamonds (2014)
Unto The Locust (2011)
The Blackening (2007)
Elegies DVD (2005)
Through The Ashes Of Empires (2003)
Supercharger (2001)
The Burning Red (1999)
The More Things Change (1997)
Burn My Eyes (1994)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 61:10
Produkce: Rob Flynn
Studio: Sharkbite Studios, Oakland, Kalifornia
Ale tak ano, MACHINE HEAD poskládali osm kvalitních skladeb, pěkně napřeskáčku buď zuřivě thrashují nebo melodicky hevíkují, má to výtečnou produkci, zvuk a třebas taková "Halo" je parádní hitovka. Na druhou stranu se nemůžu zbavit dojmu, že by skladbám neškodilo ubrat na stopáži, některé motivy ubírají šťávu a občas mne to až tak nebere, což je ovšem jen a jen můj problém.
Renesance thrash metalu, živá voda v krvi MACHINE HEAD, nářez silného kalibru podpořený klasickým uměním těchto zasloužilých chlapíků. Byť se mi až přílišný příklon k citacím z historie thrash metalu i samotných MACHINE HEAD zpočátku nezdál, nakonec nejde než konstatovat, že na „The Blackening“ je skloubeno vše v náležitým přehledem a hlavně funkčně, tradiční riffy přerušují melodické party a vyvíjející se struktury plné děje vám nedovolí si uvědomit, že stopáže skladeb značně přesahují obvyklou délku. Staří bardi zase jednou dali na prdel všem novodobým hvězdičkám, které se schovávají za trendovými new-metalovými fasádami.
Čekal jsem další dobré album a dostal vynikající. MACHINE HEAD jsou pro mne nejlepším příkladem moderního thrash metalu a to zejména ve smyslu dodržení tradic vlastní minulosti, perfektního zvuku a schopnosti svůj repertoár někam posouvat. Nikdy jsem nebyl příznivcem stoprocentních návratů k vlastním kořenům a tak je pro mne minulá deska "Through The Ashes Of Empires" zřejmě nejslabším článkem jejich dosud bezchybné diskografie. A i přesto, že novinka "The Blackening" neloví žádnou futuristickou módu, ale naopak zůstává u toho, co ve větší míře kapelu charakterizovalo po celou její existenci, je v mnoha ohledech jejich nejlepším albem. Kosmetické změny se týkají především kytarové práce, která zde působí oproti minulosti podstatně klasičtěji (vzor 80´s metal), košatěji (ozvěny "Pána loutek" duní ze všech stran této vítězné bitevní vřavy), ale zároveň neubírají skladbám na modernosti a síle. Právě naopak. Songy jsou vystavěné na delší hrací ploše, zdobené množství vyhrávek a sól, které tak dodávají celku na větší panoramatičnosti. MACHINE HEAD prostě nahráli jedno z nejlepších čistě metalových alb poslední dekády a tak mne napadá, že by si z nich mohla METALLICA, při své touze znít tvrdě a KVALITNĚ jako ve svých počátcích a zároveň moderně, vzít příklad.
P.S.: V rámci diskografie tedy považuji alba "Burn My Eyes" - "The Burning Red" - "The Blackening" za zlomová.
Naprosto úžasné album. I přes délku skladeb jsem se ještě nenudil a to už jsem projel celý track list několikrát tam a zpět. Má to úžasnou atmosféru a jsem rád za poslední dvě alba...
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.