„Natočili jsme své Reign In Blood“ vytruboval pyšně z hlubin sklepení Mana Studios sám zakladatel VITAL REMAINS Tony Lazaro. My však raději zůstaneme nohama pevně na zemi, ostatně dobře víme, že přehnaná sebedůvěra často kráčí ruku v ruce s hořkým zklamáním. Docela by mě zajímalo, jak na tuhle sebevědomou hlášku zareagoval přihlížející producent Erik Rutan, zda pokyvoval svojí rozměrnou čelistí na znamení souhlasu nebo jeho zakaboněný obličej svědčil o pocitech zcela opačných. To třeba takový Ježíš na obalu příliš optimismu nevykazuje (hádám, že při pohledu na diskutabilní cover nejeden cenzor oprášil svoje zvědavé kukátko), ovšem to by měla být pro fanoušky VITAL REMAINS dobrá zpráva, nebo snad ne?

Jistě jste si všimli, že v posledních letech se o této donedávna nepříliš známé formaci hovoří s čím dál tím větším respektem a to nejen v přísném kontextu US deathmetalových kruhů. Troufám si však tvrdit, že zaslouženou pozornost VITAL REMAINS nezískali ani tak díky své originální tvorbě ale spíše z důvodu angažování jistého Glena Bentona na post vokalisty. Ano, mediálně známá osoba, kterou kontroverzní frontman DEICIDE bezesporu je, sice pomohla rozdmýchat vlnu zájmu o nedoceněnou Lazarovu kumpanii, ovšem jedním dechem dodejme, že se tak stalo poněkud ex post, neb zlatá léta VITAL REMAINS ztělesněná záznamy „Forever Underground“ a „Dawn Of The Apocalypse“ už dávno patří minulosti.

Asi nebudu příliš vedle když srovnám (pouze co se vývoje kvalitativní křivky týče) poslední tři alba kapely s aktuálními produkty jiné US legendy – a sice IMMOLATION. Oba spolky mají svůj tvůrčí vrchol už nějaký ten pátek za sebou, začínají vesele převařovat dobře známé recepty, ovšem stále tak činí s daleko větší grácií než velká většina žánrových konkurentů. VITAL REMAINS i tentokrát natáhli hrací čas na samou hranici únosnosti (konkrétně pak na rekordních 67 minut), přičemž kompozice přesahující délku osmi minut rozhodně nejsou výjimkou. Na deathmetalovou kapelu hodně nezvyklá stopáž je však dlouholetým trademarkem Američanů, vždyť už na debutu „Let Us Pray“ (1992) jsme mohli zaznamenat pěkných pár výletů za sedmiminutovou hranici. Pravda, v té době to ještě skřípalo, ovšem o pár let později už bylo kompletně vymalováno, VITAL REMAINS se zrovna nacházeli v životní formě a s naprostým přehledem káceli jednu zrádnou osmičku za druhou. Dnes už to jde hůře, vyplnit zabijácký hrací čas „Icons Of Evil“ dostatečně zajímavými motivy se ukazuje jako problematické a to zejména ve druhé polovině alba. Nejdříve však k pozitivům – jako jednoznačně prospěšnou hodnotím Rutanovu práci, neproniknutelný zvukový kabátec je skutečně reprezentativní a dává s přehledem zapomenout na „hranatý“ a hodně nevyvážený zvuk (vzpomeňme na bicí soupravu) minulé nahrávky „Dechristianize“. Povzbudivé gesto v podobě palce nahoru sklízí i multiinstrumentalista Dave Suzuki, především pak za intenzivnější a zároveň pestřejší obsluhu své artilerie. Naopak nejsem vůbec spokojen s monotónním Bentonem (díky Bohu za přítomnost oživujících backing vocals) ani s nevýraznou melodikou v podání hlavního mozku kapely, Tonyho Lazara. Kdysi tolik poutavé linky jsou zoufale okleštěné, už nejsou tím pravým zpestřením, důležitým jazýčkem na vahách mezi nudou a bezbřehým nadšením.

VITAL REMAINS udrželi výkonnostní laťku na akceptovatelné úrovni, leč v žádném případě nemůžeme hovořit o nějakém zázraku, neřku-li pak vrcholném opusu kariéry. Finální dojem rozhodně nezachraňuje ani prvoplánový cover a poměrně klišovité intro zachycující bičování a následné přibíjení Ježíše na kříž. S přivřením všech očí to máme za sedm bodů, na autory „Forever Underground“ tedy žádná lichotivá cifra, co říkáte?