KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prokládání tvrdě hardcorových ataků nervózními ozvuky DEFTONES a vstřícnějšími melodiemi, to již v minulosti vyčleňovalo floridské POISON THE WELL z běžného metalcoru a dávalo skupině specifické místo i v rámci vlny takzvaného NWOAHM, která v letech minulých expandovala ze Spojených států. Album „Versions“ pokračuje v tomto brouzdání po okrajových oblastech metalcore a new-metal scény. POISON THE WELL se i zde projevují jako draví predátoři, nosným prvkem jejich skladeb jsou však především jemnější, nikoli však veselé, melodické a náladové polohy. Právě v tomto aspektu se album jeví načichlé odérem DEFTONES, neboť svíravý pocit nervozity je tím primárním pocitem, který ve vás skladby zanechají. Zdá se, že tomuto cíli podřídila skupina veškeré své snažení a stejně jako na minulém albu „You Come Before You“ rozehrála stínohru kontrastů mezi říznými a přímočarými riffy a plazivě se vlekoucí dráždivostí nervních akordů. Až by se chtělo vykřiknout slůvko emo, jenže tím bychom jim křivdili, neboť ani z tohoto směru si skupina nenechá diktovat.
Hned v úvodu alba nás POISON THE WELL zavedou až kamsi do crossover oblastí a například v takové „Breathing´s For The Birds“ jako by se reinkarnovalo i cosi ze starých dobrých FAITH NO MORE. Je to důkaz nezávislosti na trendech, ze kterých si pánové z prosluněné Floridy sice berou mnohé výrazové prostředky, avšak pouze aby je využili k dosažení vlastní nadžánrovosti. Na „Versions“ se tak setkáme s mnoha stylovými vlivy, vždy však deformovanými a v dobrém smyslu slova účelově přizpůsobenými konečnému cíli. Tím jsou emotivní skladby, které se většinu času nikam neženou, naopak se často zahalují do plazivé těžkopádnosti disonantních akordů jako v případě trojky „Nagaina“. Stejně i akustickou kytarou startovaná „Slow Good Morning“ je ukázkou skvěle gradující skladby, jež nám hází přes hlavu těžkou deku sludge depresí, které jsou na současné post-hardcore scéně tak oblíbené. POISON THE WELL však i tyto inspirace používají po svém a šikovně zapojují dechové nástroje, které se zde zjevují s přirozenou nenásilností, navíc zkombinovány s ozvuky inspirací již zmíněmými DEFTONES, jejichž vliv je asi nejsilněji cítit ve skladbě „You Will Not Be Welcomed“, mimochodem jednom z nejpůsobivějších okamžiků alba. Ani na svižnou údernost však POISON THE WELL nezapomínají, opět je však cítit hudební erudice, když třeba v pozadí „Naive Monarch“ hučí i punková přímočarost. I ta je ale osekává širočinou svéhlavosti a než by se mohla stát otravnou, zlomí se v nádherně baladickou „Riverside“, která i s přispěním opětovného zapojení dechových nástrojů odplouvá až kamsi k poprockové naléhavosti. POISON THE WELL dokazují, že dosáhli mimostylové osobitosti, umí podřídit tempa náladám a nechat vyznít chvějivou dráždivost psychedelických akordů, na kterých především svoji hudbu zakládají.
„Versions“ je jako nekončící hledání svatého grálu, který by nám mohl objasnit odvěkou masochistickou lidskou touhu, kdy zcela nepochopitelně nacházíme potěšení a někdy i uspokojení v dobrovolném trýznění vlastní duše. Člověk touží být týrán a trápen, snad z podvědomé víry, že o co větší budou jeho duševní muka v jednom okamžiku, o to silněji pak bude schopen prožívat chvilky blaženého štěstí, které přece dříve nebo později musí přijít. POISON THE WELL nabízejí traumatických nálad kolik jen unesete, ale pohladit a polaskat se pak musíte nechat od někoho jiného.
Dráždivá nervozita ve své esenciální podobě, podřízení se emocím a hledání kořenů člověčí touhy po sebetrýznění, to jsou současní POISON THE WELL.
9 / 10
Jeffrey Moreira
- vokál
Ryan Primack
- kytara, bas. kytara, mandolína, banjo, syntezátory
Chris A Hornbrook
- bicí, perkuse
hosté:
Jason Boyer
- kytara
Pelle Henricsson
- perkuse, syntezátory
Eskil Lövström
- kytara, trubka, trombon
1. Letter Thing
2. Breathing's For The Birds
3. Nagaina
4. The Notches That Create Your Headboard
5. Pleading Post
6. Slow Good Morning
7. Prematurito El Baby
8. Composer Meet Corpse
9. You Will Not Be Welcomed
10. Naive Monarch
11. Riverside
12. The First Day Of My Second Life
13. Wrecking Yourself Taking You With Me (bonus)
The Tropic Rot (2009)
Versions (2007)
You Come Before You (2003)
Tear From the Red (2002)
Distance Makes the Heart Grow Fonder (Re-Release) (2001)
The Opposite of December…A Season of Separation (1999)
Distance Only Makes the Heart Grow Fonder (1998)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Ferret Music
Stopáž: 41:57
Produkce: Eskil Lövström, Pelle Henricsson
Studio: Tonteknik Recording Studios, Umeå, Sweden
Skvělé album. Všude přítomná depka, jakoby zaháněná řevem. Hudební houpání na vlnách a ty dechy, ty dechy. Snad jen ten konec je trochu vláčný. Album, na které by se na konci roku nemělo v anketách zapomenout.
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.