Je jasné, že když někdo roztáhne svojí v podstatě klasicky rockovou nahrávku na sedmdesát minut, musí počítat s tím, že se na ní chtě nechtě objeví nějaké trhliny. Nevím, co vedlo kapelu MANDRAGORA k nahrávání takhle dlouhého nosiče. Ono by totiž bylo i v případě různorodějšího materiálu značným záhulem pro každého posluchače dotáhnout to celé do finále. S délkou se totiž jaksi vytrácí chuť v poslechu pokračovat až do úplného konce. Na to se nápady až příliš opakují a splývají. Jedním dechem však musím dodat, že MANDRAGORA disponuje poměrně kvalitní instrumentací a silným, spíše níže položeným vokálem. Přejděme k samotné hudební složce.

Z počátku nahrávky jsem měl pocit, že tahle kapela patří do ranku dark metalového, neboť chlapácký vokál jejího frontmana a řízné riffy ve středním tempu („Devil´s Hair“) dávaly slyšitelně vzpomenout na finské SENTENCED. Postupem času však vše plynule přešlo do klasického hard rockového rukopisu, jakým se prezentovaly světoznámé americké formace počátku devadesátých let minulého století. Je jedno jaké konkrétní z nich mám teď na mysli, ať už je řeč o GUNS´ N´ ROSES, SOUL ASYLUM nebo PEARL JAM, protože výsledný obraz hudby MANDRAGORA utváří vždy trocha z každé z nich a z mnohých dalších k tomu. Časté užívání akustických nástrojů je další ze zajímavostí, bohužel však v případě této kapely je možné se dočkat i táborákového opakování několika figur v songu („Greed“), který to nakonec dotáhne na osm minut, a to bez výraznější obměny a gradace. A to je jen jedna z mnoha anomálií. Proboha proč? Vždyť to je jako mít reprezentační fotbalové utkání doma s Kyprem v kapse a nakonec díky sporadické střelbě a nechuti k bleskovým kombinacím jen upachtěně remizovat.

Jak to celé shrnout? MANDRAGORA je rozhodně kapelou dobrých muzikantů, jejichž hudební cítění vychází z bluesových kořenů. Disponují kvalitní kytarou, zajímavým vokálem a spolehlivou rytmikou, avšak co se týče samotné jejich tvorby, je třeba si uvědomit, že méně znamená někdy více. Přestože takový materiál můžu jen stěží nazvat nekvalitním, musím říct, že díky megalomanské stopáži a zbytečnému natahování ne zas až tak silných pasáží ztrácí hodně ze své energie a kouzla.