Jedním z neblahých faktorů lidského života je skutečnost, že přílišná očekávání mohou nezřídka vést k určitému zklamání. Jak se tento fakt může projevit u jedince, jenž netrpělivě čeká na nahrávku kapely, která před dlouhými osmi lety zplodila famózní záležitost „666 International“, přičemž zmíněná patří u této osoby mezi absolutní top? Nebylo by lepší, podívat se v této souvislosti na věc střízlivějším pohledem? Jednoznačně ano…

Upřímně řečeno, již jsem ani nedoufal v to, že DØDHEIMSGARD (nyní již tedy pod jménem DHG) ještě někdy něco vydají. Kapela zmítaná personálními změnami je dnes zcela jiným tělesem než tomu bylo v minulosti a z původní sestavy dnes vlastně zbyl již pouze Vicotnik (bubeník Czral, který je v line-upu uveden, v současné sestavě není). Připočtěme si k tomu neustále se měnící a vynořující se fámy o tom, že „novinka tentokrát již zcela určitě vyjde“ a experimenty s různými návykovými látkami i oddaností fanoušků (nově vytvořené a následně zrušené webové stránky, kde se již před nějakým tím rokem objevil údajný obal desky) a dostaneme zcela jiný pohled na věc…

Nuže, jaká tedy nová nahrávka je? Kvalitní? Ano. Vynikající? Ne. Propracovaná a vyspělá? Ovšem. Zábavná, přímočará a přístupná? Taktéž. Překvapivá? Ne zcela. Lepší než „666 International“? Ani náhodou… Převládajícím dojmem z aktuální nahrávky je tedy určitá rozpolcenost. Z „objektivního“ hlediska by se desce nedalo téměř nic vytknout, nicméně je tu ono obligátní „ale“. Muzikanti jako by měli až příliš svázané ruce skutečností, že fanoušci budou nové album očekávat s velikým napětím a chtě nechtě jej budou s předchozí tvorbou srovnávat. „Supervillain Outcast“ však jakoby zůstalo někde na půli cesty mezi tradičním DHG-trademarkem a konvenčnějším pojetím. Nahrávka je tedy klasičtějšího rázu (metalovější) než bychom čekali a určitě bych se nebál prohlásit, že je jistým průsečíkem dosavadní tvorby kapely. Ve valné většině na ní nalezneme momenty, které znějí jako zmutovaný hybrid předchozích záseků podepřený svěžím zvukem a skutečně výraznou elektronikou, s níž si tentokrát mistři velmi vyhráli (aneb jak se dřívější obcování postupně proměnilo v naprosto právoplatný svazek). Nejsilnější mi však dnes DHG kupodivu připadají v těch nejmetalovějších pasážích, kde tu svou zlověstnou industriálně-thrash-blackovou káru podporují syntetickými rytmy či psychedelickými plochami jen zřídka. Za highlighty alba lze tedy jednoznačně považovat náklepy „Horrorizon“ (můj jednoznačný favorit), „Vendetta Assassin“ a „Supervillain Serum“ či takřka „taneční“, punk-blackovým refrénem doplněné záležitosti „Apocalypticism“ a „All Is Not Self“. Kapitolou samou o sobě je pak neúčast mnohými oceňovaného (a také přeceňovaného) Aldrahna, jehož vokální party na nahrávce chybějí. Nicméně i tak jsou „pěvecké“ linky značně variabilní a nelze pochybovat o jejich nápaditosti, natož pak o skutečnosti, že do dané muziky skvěle zapadají.
 
Výsledek je sice zcela odlišný od mých původních představ, ale kvalita, nápaditost a lehká ujetost nahrávky zůstává a je neoddiskutovatelná. Z původního mírného rozčarování a proč to nepřiznat, i určitého zklamání, se nakonec vyvinula zajímavá nahrávka, která sice kvalit „Satanic Art“ či „666 International“ nedosahuje (koneckonců je také úplně někde jinde), ale bez většího váhání ji lze doporučit. Pokud má takto vypadat metal jedenadvacátého století, pak si rozhodně stěžovat nebudu.