Ať si kdo chce co chce říká, ať si třeba hromada lidí slzy utírá, ARAKAIN je největší domácí metalovou kapelou, to se zkrátka nedá nic dělat. Omlouvám se za inspiraci téměř zlidovělou hláškou pánů Šimka s Grossmanem, ale tak nějak jsem nevěděl jak co nejlépe vyjádřit fakt, že v České republice nepatří na čelo mainstreamu nejtvrdší hudební scény nikdo jiný, ať už to vezmete z jakéhokoliv konce. ARAKAIN má nejvíc desek, ARAKAIN má nejvíc fanoušků, ARAKAIN má přebohatý repertoár, který ani s přibývajícími léty (tedy většinou) neztrácí nic ze své originality a vábnosti a ARAKAIN má dnes za sebou také vystoupení se symfonickým orchestrem, což pokud mě paměť nemýlí, u nás v kovovém ranku dosud nezkusil vůbec nikdo. Cestu na tohle vystoupení, uspořádané k pětadvacátému výročí existence kapely, si navíc do útrob pražského Edenu našlo (odhadem) dobře přes 4.000 fanoušků a tohle obrovské číslo mojí domněnku jen a jen potvrzuje – vždyť kolikrát a na jakých koncertech se s ním u nás doma setkáme? Moc často asi skutečně ne.

Důležitost, kterou ARAKAIN oslavě vlastního čtvrtstoletí přikládal, se dala vysledovat už dlouho dopředu. Masivní reklamní kampaň, levnější vstupenky v brzkém předprodeji, slibovaná účast vzácných hostů či výběr objektu bývalé slávistické pýchy, to všechno svědčilo tomu, že kapela rozhodně neponechává nic náhodě. Do toho se pak ještě éterem rozletěla zpráva, že koncert (který se navíc celý zaznamená pro chystané DVD) se zčásti odehraje za účasti Plzeňské filharmonie, a bylo jasno definitivně – 20. 4. 2007 nastane pro ARAKAIN a všechny jeho příznivce opravdový večer s velkým „V“.

Role zahřívačů se ujaly dvě mladé kapely, jejichž výběr se s ohledem na členství Jiřího Urbana jr. v obou z nich dal celkem spolehlivě předpokládat, a sice DYMYTRY a NOID CREW. Ne všechny přítomné to ovšem potěšilo (zaslechl jsem i názory typu „když slavím dvacet pět let ARAKAINu, tak si pozvu třeba VITACIT, ne?“) a do jisté míry tomu i rozumím, neboť ve své podstatě hard corový základ tvorby obou předskokanů mohl být (zejména těm starším ročníkům) na obtíž. Na obranu obou kapel však nutno dodat, že obě také koketují s melodií, takže přijít jim na chuť nemuselo být zas až tak složité. Ve mě osobně pak dobrý dojem zanechali především po predátorsku maskovaní DYMYTRY, kteří s novými skladbami jako „Kapitán heroin“ či „Arabia“ trošičku popustili uzdu své naštvanosti a zdají se tím pádem být stále nadějnějším přírůstkem v domácí corové stáji. NOID CREW oproti nim byli o hodně více nevýrazní, a přestože by podle všeho měli hrát podobně jako třeba LINKIN PARK, nemělo jejich vystoupení valnou porci energie a vlastně ani nic, co by v člověku zanechalo hlubší dojem.

Ale přejděme k samotným oslavencům. Ti přesně ve 21.00 hod. nastoupili bez nějaké větší okázalosti a průpovídek před cca. čtyřicítku plzeňských filharmoniků (pod taktovkou Václava Zahradníka) a rovnou spustili (překvapivě) „Bláhovou víru“. Pohled na pódium byl v tu chvíli lehce okouzlující, protože zejména přídavná světýlka u notového stojanu každého ze symfoniků dodávala jinak celkem všednímu ARAKAINu opravdu sváteční výzor. Vzápětí zazněla „Karavana slibů“ a zdálo se, že díky symfonické úpravě dojde jen na pomalejší a proto lehčeji upravitelné věci. V originálním tempu zahraný „Amadeus“ mě však donutil tuhle myšlenku opustit a bez všech spekulací už jen vnímat samotné skladby, které (i díky solidnímu zvuku, v němž především nezanikalo nic podstatného) přinášely opravdu vzácný poslech. Všechny ty smyčce a dechy totiž arakainovskému materiálu vdechly výrazně rozmáchlejší a epičtější příchuť, takže podlehnout pocitu, že znovu a s novým nadšením objevujeme již jednou objevené, rozhodně nemuselo být pro všechny přítomné ničím výjimečným. Vybraná klasika střídala vybranou klasiku (znovu jsem si uvědomil jak moc důležitým albem musí být pro samotnou kapelu „Apage Satanas“, když z něj za celý koncert zahrála nejvíc, tedy pět skladeb), v „Zimní královně“ a „Půl století“ se poprvé objevili oba hosté, tedy Lucie Bílá a Aleš Brichta a veskrze pozitivní dojem z celé první části večera tak mohly lehce zastínit snad jen dvě (možná nepodstatné) věci. Za prvé to byl fakt, že Honza Toužimský ani nikdo jiný s publikem téměř vůbec nekomunikoval (v případě, že to bylo součástí scénáře pro natáčený filmový materiál, to ovšem chápu), a za druhé pak duet „Strom života“, v němž současného zpěváka ARAKAINu doplnil Václav Bárta, jinak pochopitelně zpěvák předskakujících NOID CREW. „Noid“ totiž do celkové nálady večera prostě nezapadl a kdyby se jeho role ujal buď Aleš Brichta nebo bohužel vůbec nepřítomný Petr Kolář, celkový efekt by byl určitě stonásobně účinnější.

Čas určený Plzeňské filharmonii tedy vypršel s obvykle rozlučkovou „Apage Satanas“ a ovace, kterými publikum oceňovalo její výkon a vůbec chuť se podobného podniku zúčastnit, nebraly konce. Na to konto bylo samozřejmě možno ve tvářích mnohých z jejího obsazení spatřit potěšení a příjemné překvapení a došlo dokonce i na velmi symbolické okamžiky, ve kterých umělci ve fraku a s motýlky zdravili publikum tradičním metalovým gestem vztyčeného ukazováku a malíku. Scéně v té chvíli chyběl snad už jen velký transparent „Hudba spojuje lidi“ a to prosím pěkně nemyslím ani trochu ironicky.

Krátká pauza posloužila k přestavbě pódia (při níž se nad částí určenou pro orchestr zatáhla opona a přes ni sjelo k zemi obrovské logo s výstižným nápisem „Arakain : XXV. : 1982 – 2007“), bicí baterie Lukáše Doksanského vyjela o dobré dva metry výše a jelo se napříč historickým programem dál. V něm se sice žádné zásadní překvapení nekonalo, protože zahrané skladby byly víceméně totožné s repertoárem, se kterým kapela poslední dobou obrážela tuzemská pódia, ale pár výjimek se přece jen našlo. Potěšilo určitě zařazení „Jsem trochu jako“, která ani v podání Honzy Toužimského neztratila nic ze svého thrashového půvabu, a ostře sledovanými okamžiky byly i ty, v nichž na pódium znovu zavítali hosté. Nejprve to byl bývalý lídr Aleš Brichta, který s kapelou zazpíval poprvé po pěti letech (z čehož patrno, že můj někdejší tip na jeho okázalý návrat do řad kapely prozatím nevychází) „Gladiátora“ a „Princess“, a po něm i Lucie Bílá v „Cornoutovi“ a „Dotycích“, podaných se zdravým sebevědomím zpěvačce nejvlastnějším. Oba samozřejmě sklidili velký aplaus, těžko zodpovědně říct, kdo větší (i když ve chvíli, kdy si Brichta zatřepal hlavou do rytmu „Gladiátora“ s Jiřím Urbanem, to stadiónem přece jen hodně zahučelo), a oba dva také přednesli oslavencům gratulaci, při níž si všichni pěkně společně přiťukli šampaňským. Pak už nás čekal jen přídavek (dle zákulisních zpráv za pódiem netrpělivě podupávající policie nepřipustila víc než jen legendární „Proč?“), po němž hodinky ukázaly přesně slibovaných 23.30 hod.

A bylo to za námi. Sto osmdesát minut živého hraní, které shrnuly dvacet pět let života. Na jednu oslavu skutečně slušná porce vzpomínek a zážitků ke zpracování, jen co je pravda. Ale ARAKAIN se své role zhostil už tradičně dobře, a tak i když něco samozřejmě mohlo být ještě lépe (ten Kolář, ten Kolář vážně mrzí), rozhodně bylo na co se koukat a co poslouchat. Věčná škoda, že na podobný koncert si budeme muset počkat znovu nejméně dalších pět let.

Playlist:

Část I.: Bláhová víra, Karavana slibů, Amadeus, Muzeum zla, Marylin, Návrat bohů, Zimní královna, Strom života, Půl století, Gilotina, Ztráty a nálezy, Apage Satanas,

Část II.: Prázdnej kout, Ďábelská hra, Jsem trochu jako, Adrian, Gladiátor, Princess, Strážci času, sólo na bicí, Cornouto, Dotyky, Ptáci z ráje, Kolonie termitů, Vir, Proč?

Foto: Veronika „Veverka" Čapková