Vlastně celkem bohatá historie plzeňských TUDOR (název samozřejmě inspirován anglickou královskou dynastií Tudorovců) sahá až do roku 1987, kdy kapelu zřejmě pod vlivem všeho, co tehdy přinášelo dění na tuzemské thrash metalové scéně, založil bubeník Petr „Hádes“ Batěk. Třebaže se však kapela snažila, seč mohla (za všechny nejstarší nahrávky jmenujme alespoň monotématické kazetové album „Bloody Mary“ z roku 1992), nikdy vlastně nevystoupila ze stínu jasně slavnějších krajanů FATA MORGANA a známějším pojmem zůstala jen pro kovové luhy a háje západních Čech. V roce 1993 se navíc TUDOR na velmi dlouhou dobu definitivně rozpadli, čímž si úplně zavřeli cestu k posluchačskému porozumění a chuť ke společnému hraní v sobě nalezli znovu až v roce 2001.

To už se ovšem psaly zcela jiné hudební dějiny, jejichž jedné vývojové linii vévodili i ďáblovi soustružníci RAMMSTEIN. Právě v jejich tvorbě se tehdy TUDOR vzhlédli a jejich první krůčky po znovuzrození proto vedly přesně v pochodovém rytmu německé mašinérie. Tenhle azimut však kapele nevydržel dlouho. Odkudsi z podvědomí se jí totiž ozval starý známý thrash metal, kterému zkrátka nedokázala říct ne a znovu mu podlehla. Album „Bestie“ o tom ostatně svědčí měrou vrchovatou, k níž v upomínku na východoněmeckou anabázi TUDOR přisazují i chladivě podbarvující klávesy a jakousi riffovou „obrněnost“, tupým tlakem bušící až do morku kostí. A věci jdou nakonec tak daleko, že tahle jednoduchá a nijak zásadní kombinace posouvá v některých skladbách jinak víceméně průměrný materiál (v čistě řezavém zvukovém kabátku) k údernému výsledku, překvapujícímu svým jasným rozměrem a gradujícím účinkem. Titulní „Bestie“, „Matka smrt“, „Vánoční mše“ či „Noční motýl“ se díky tomu mohou pochlubit poměrně výraznými motivy, rozpracovanými v šedivě ponuré atmosféře strachu a převahy, a právě proto, jednoduše řečeno, spolehlivě zabírají. Svůj podíl na tom, vedle průrazného zpěvu – křiku baskytaristy Rudy Lukeše, má dozajista i jakási bezprostřední prvoplánovitost, s jakou vám například kapela za doprovodných industriálních pazvuků (na motivy známé lidovky o verbování) zahraje „Bubeníčka“ a nakonec se z téhle skladby vyklube možná nejlepší záležitost celého alba.

K zásadnímu výsledku to ovšem „Bestii“ (již krom jiného zdobí i obal z dílny finské fotografky Jenni Tapanily) zdaleka nepomůže. Ve většině zbývajících skladeb TUDOR marně hledá cestu ke stejně zdařilému thrashovému konci (asi nejhůře je na tom „Jack Rozparovač“, doslova rozporcovaný naprosto nevkusným kytarovým ujetím v refrénech) a po našinecku tradičně neumětelský zůstává i v textech. Totiž ne že by v nich snad docházelo k nějakým výrazným excesům, to ne, jen propagovaná „temná“ témata jsou často až příliš okatá a tradiční a v souladu s tím prostě nepředvádí žádné zázraky. Suma sumárum rovná se tedy „Bestie“ v domácích poměrech (kam jinam také v podobných případech s češtinou) vpodstatě slušnému albu, které ovšem trpí především nedostatkem pevné vůle a z toho pramenících nutných slev v několika nejrozhodnějších směrech.