INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nemeckí MASTERPLAN úspešne zažehnali krízu spôsobenou odchodom spoluzakladajúceho člena Uli Kuscha a originálneho frontmana Jorna Landeho. Medzičasom rozšírili diskografiu o nový album s názvom „MK II“, s ktorým dali jasne najavo, že sú silnejší, ako kedykoľvek predtým. SAXON, ich súputníkom na turné, zdá sa, žiadna kríza nehrozí. Šliapu ako švajčiarske hodinky a v pravidelných intervaloch obšťastňujú svojich prívržencov albumami a DVD-čkami. S čerstvou novinkou „Inner Sanctum“ na konte sa pustili na koncertné ťaženie Európou, pričom medzi ich zastávkami nemohla, samozrejme, chýbať ani rakúska Viedeň.
Koncert v ten večer prilákal do Planet Music zhruba 850 ľudí. Organizátori tentokrát nedali priestor žiadnej domácej predkapele, a tak celú show odštartovali niečo po ôsmej nami veľmi očakávaní MASTERLAN. Asi žiadny koncert v poslednom čase nevyvolal vo mne toľko otázok. Zvedavosť a očakávania sa miešali s obavami, ale keď po obligátnom intre zazneli známe tóny „Spirit Never Dies“, všetky neistoty sa razom rozplynuli. Prirodzene, pozornosť väčšiny prítomných sa upriamila na nového speváka Mika Di Mea. Hoci je naňho vyvíjaný určite nemalý tlak, na jeho výkone to nebolo takmer vôbec poznať. Pravda, prvé tri skladby kazil výsledný efekt zle nastavený zvuk, ktorý je v Planet Music veľmi zriedkavou záležitosťou. A práve toľko trvalo, kým sa kapela na pódiu naozaj zohrala. Od „Heroes“ však už všetko klapalo na sto percent. Mike je podobne ako Jorn spevák s originálnym hlasom, hoci miestami ho trochu pripomína. Staršie skladby si prispôsobili, ale nie tak, že by ich nebolo možné rozpoznať. Hoci koncert dobre odsýpal, Mike sa akoby miestami šetril. Napríklad v takej „Soulburn“ by sa v refréne žiadal určite väčší drive. Podstatnú časť playlistu tvorili skladby zo zatiaľ neprekonanej debutovej dosky a z novej odzneli „Take Me Over“, „Lost And Gone a „Keeps Me Burning“. Kapela sa teší novej posile predovšetkým na bubeníckej stoličke. Mike Terrana predstavuje naozaj neprekonateľný zdroj energie a hoci mu skladby jeho novej domovskej kapely neposkytujú príliš veľký priestor, aby sa poriadne „odviazal“, naplno si to vynahradil v približne päťminútovom sóle, pri ktorom z neho po každom údere striekali kvapky potu. Veľmi spokojne sa tváril aj grimasami sršiaci Roland Grapow, ktorý neskrýval nadšenie z koncertu. Ohodnotil ho dokonca lepšie ako ten, čo odohrali vo Viedni naposledy ako predskokani HAMMERFALL. Uprostred setu si doprial krátke gitarové sólo zložené z krátkeho fragmentu „Future World“ „The Chance“ a „Grapowski Malmsuite“. Žiaľ, presne vymedzených sedemdesiatpäť minút, čo je na predkapelu ešte férový čas, rýchlo ubehlo, ale napriek drobným kozmetickým nedostatkom zanechal koncert MASTERPLAN jednoznačne pozitívny dojem.
Playlist: „Spirit Never Dies“, „Enlighten Me“, „Take Me Over“, „Lost And Gone“, „Heroes“, „Crystal Night“, „Soulburn“, „Back For My Life“, „Keeps Me Burning“, „Kind Hearted Light“.
Zhustený kotol pred pódiom dával tušiť, kto bol hlavných ťahákom piatkového večera. SAXON právom možno označiť za heavymetalovú legendu, čo dokazovalo aj generačne staršie publikum. Briti však v žiadnom prípade nepatria do starého železa a bez problémov dokážu držať krok so služobne mladšími kolegami. Ich koncert predstavoval perfektnú heavy metalovú party s teplotou šplhajúcou sa do neznesiteľných výšok. Spevák Biff Byfod je totiž tvrdým odporcom klimatizácie, a tak na jeho výslovné želanie ostala počas ich hrania vypnutá. Zatiaľ čo publikum sa v predných radách varilo ako v pomyselnom pekelnom kotle, Biff celý koncert v pohode odspieval v dlhom vojenskom kabáte. Ani pribúdajúce škvrny potu po každej odohranej skladbe ho neprinútili, aby sa ho zbavil. Biff je napriek svojmu veku ešte stále energický frontman, čo sa už nedá povedať o gitaristoch Paulovi Quinnovi a Dougovi Scarattovi. Basák Nibbs Carter má však energie aj za troch, a tak nebolo skladby, pri ktorej by aspoň raz neurobil ventilátor. Počas šou SAXON si musel prísť na svoje každý. U publika sa slušne chytali skladby z nového albumu a staré hitovky ako „Crusader“, „Power And The Glory“, Princess Of The Night“ či „Wheels Of Steel“odspievalo s Biffom takmer celé osadenstvo klubu.
Playlist: „State Of Grace“, „Let Me Feel Your Power“, „If I WasYou“, „Strong Arm Of The Law“, „Great White Buffalo“, „20 000 Ft.“, „Solid Ball To Rock“, „To Hell and Back Again“, „Red Star Falling“, „Princess Of The Night“, „Crusader“, „I’ve Got To Rock“ „Crusader“, „Wheels Of Steel“, „Denim And Leather“, „Ashes To Ashes“.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.