Pokud vyrůstáte v anglickém Sheffieldu a nejste zrovna vysokoškolsky vzdělaní a nebo synáčci z finančně zabezpečených rodin, kterým rodiče rezervují místo v představenstvu jejich podniku, máte jen dvě možnosti, jak po dovršení dvaceti let nezapadnout do šedivého každodenního stereotypu, při pendlování mezi svým zaměstnáním v místních průmyslových kolosech a cihlovým domkem, uvnitř nekonečných řad jemu podobných. První možností je fotbal a tou druhou samozřejmě muzika.

ARCTIC MONKEYS jsou prostě čtyři  normální kluci, kteří vrací ostrovní rockové muzice její původní autenticitu a protože jsou Britové, je jasné, že v jejich případě nepůjde o žádný metal, který v této zemi už nikoho moc nezajímá od doby, co ve Spojených státech objevili IRON MAIDEN (tedy zhruba 25 let). Zmrzlé opice, které v sousedství divoce zápasí s koncem vlastní adolescence pomocí nekonečné řady chlastaček, čerpají svou hudební náplň zejména z tradičního punku, ale pochopitelně i ze zdejší rockové klasiky, jakou byli v šedesátých letech třeba THE WHO. ARCTIC MONKEYS jsou prostě momentálně tou nejbritštější a nejsympatičtější rockovou partou, která se pohybuje v horních patrech zdejších hudebních žebříčků a která na rozdíl od valné většiny ostrovních formací nenudí okázalým přízvukem, ani unavenou britpopovou akustikou, ale naopak jede své každodenní příběhy surově, bez zbytečného fantazírování, přikrášlení a pořádně na doraz.

Povedené první album „Whatever People Say  I Am, That´s What I´m Not“ (2005) se stalo před rokem a půl nejrychleji se prodávajícím debutem v historii britského nahrávacího průmyslu a vypadá to, že letošní dvojka v tomto ještě více šlape na pedál. Přidalo se však i v průraznosti, dynamice a celkové tvrdosti skladeb. Těch několik jemnějších položek i tak ve svém  závěru graduje ve strhující nářez. Celé album přesně a dokonale reprezentuje pilotní singl „Brianstorm“, ve kterém kytary působí jako zubní vrtačka roztočená do těch největších možných otáček, jejíž zvuk je krájen digitalizovanými „voodoo“ tamtamy. Vrcholem je však hymna „The Bad Thing“ – pro autora recenze už teď klasika. Jinak civilnost je to správné slovo, které mne napadá při poslechu jejich muziky a ta se v těchto krajích velmi cení. Kluci si vystačí s kytarami, bezchybně šlapající rytmikou a starými aparáty „vyhulenými“ na max. Ozdobou je textová stránka, která pro tuto kapelu specifickým způsobem popisuje každodenní příběhy a situace těch,  které kapela už léta dobře zná a kteří stejně tak jako členové ARCTIC MONKEYS chtějí ještě nějakou chvíli pozdržet vlastní dospělost za vraty.

Rock ´n´ roll o těch a pro ty, kteří se pořád v partičkách schází v pubu poblíž fotbalového hřiště za rohem. Od úspěšného debutu se toho zkrátka tolik nezměnilo a tak považuji udržení pozic ARCTIC MONKEYS na čele ostrovní rockové hitparády za samozřejmost. Nemám sice tuto kapelu za zázrak ani spasitele desetiletí, ale nadprůměrné hodnocení si díky své nefalšovanosti a přirozenosti v každém případě (vzhledem ke všem hrůzám, které se na nás odtud každoročně valí) i ta jejich „nejhorší noční můra“ zaslouží.