OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Novinka těchhle chlápků z Walesu je přesně taková, jakou jsem ji čekal. MANIC STREET PREACHERS jsou totiž skupinou, která veškerá svá zásadní alba vydala ještě v minulém století a dnes si jen tak zlehka užívá svého výsostného postavení nekomplikovaným kytarovým popem. Ve své domovině totiž kazatelé za ta léta získali snad všechna možná ocenění a tak se není čemu divit, že tito miláčci ostrovního mainstreamu dnes točí alba jen tak pro pobavení široké veřejnosti, která má opravdu hodně daleko k původním politicky angažovaným fans, jenž na ně před patnácti lety chodili křepčit do klubů.
Minulý rok byl u dvou hlavních členů MANIC STREET PREACHERS ve znamení sólových projektů. Zatímco James Dean Bradfield přišel s popovou sbírkou nekomplikovaných kytarových písniček (přesně takovou, jaká jsou vlastně všechna poslední alba jeho domovské kapely), Nick Wire si zahrál na intelektuálního punkera, který ctí vlastní syrové kořeny a k tomu přidá i něco ze svých protest básní. Novinka byla velmi očekávána, ale každému jen trochu zasvěcenému bylo jasné, že půjde prostě o jejich „klasiku“, která bude čerpat zejména z odkazu dodnes velmi ceněné desky „Everything Must Go“ (1996). Album nezklamalo, ale ani vyloženě nenadchlo. Zvuk oproti předchozímu „Lifeblood“ (2004) doznal malé změny v podobě většího zastoupení kytar na úkor umělých aranží a klavíru, ale provedení samotných skladeb zůstává neměnné. Tím větším počtem kytar však nemíním možnost, že se zde žádná orchestrace nekoná. Je zde, jen je s ní nakládáno poněkud opatrněji. Výborný je pilotní singl s hostující Ninou Persson ze švédských THE CARDIGANS – „Your Love Alone Is Not Enough“, který se vyjímá nad průměr kolekce. Ta samozřejmě nabízí i jiné povedené položky. Stačí zmínit rozmáchlé hymny „Indian Summer“ nebo „The Second Great Depression“, které mají ambice jejich komerčně nejúspěšnějšího období. Zbytek však i přesto, že jde o příjemné písničky, které si chtě nechtě ještě dlouho po jejich poslechu budete broukat, tak nějak splývá.
Co říct závěrem? MANIC STREET PREACHERS jsou dnes prostě kapelou, jejíž postavení ve Velké Británii bych přirovnal v tuzemsku k ostravským KRYŠTOF. Jednou za tři roky přijdou s kolekcí více či méně povedených poklidných skladeb, které nejsou prvoplánově podmanivé, natož blbé a které mají schopnost oslovit co nejširší možnou veřejnost. A když k tomu připočteme tak pěkný obal, jako má tato novinka, nelze než to shrnout tím, že jim vyšlo prostě další dobré album.
Ideální album na poslech při ranní cestě autem do nedaleké práce nebo na večerní relax při četbě časopisu, na který nebyl přes den čas.
6,5 / 10
James Dean Bradfield
- zpěv, kytara
Nicky Wire
- baskytara
Sean Moore
- bicí
1. Send Away The Tigers
2. Underdogs
3. Your Love Alone Is Not Enough
4. Indian Summer
5. The Second Great Depression
6. Rendition
7. Autumnsong
8. I Am Just A Patsy
9. Imperial Bodybags
10. Winterlovers
The Ultra Vivid Lament (2021)
Resistance Is Futile (2018)
Futurology (2014)
Rewind The Film (2013)
Postcards From A Young Man (2010)
Journal For Plague Lovers (2009)
Send Away The Tigers (2007)
Lifeblood (2004)
Know Your Enemy (2001)
This Is My Truth Tell Me Yours (1998)
Everything Must Go (1996)
Holy Bible (1994)
Gold Against the Soul (1993)
Generation Terrorists (1992)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Columbia Records
Stopáž: 38:13
Produkce: Dave Eringa, Greg Haver, Loz Williams
Provokativní síla levičáckého rebelantství transformovaná do burcující hudební lázně je něco, čeho už se od MANIC STREET PREACHERS asi nedočkáme. Pánové zestárli a usadili se na pohodlnou židli výnosného mainstream poprockového proudu. Lehoulinké skladby jako by si kladli za cíl nikoho neurazit, což vyznívá jako parodie k vlastní minulosti skupiny. A tak nezbývá něž vzít „Send Away The Tigers“ jako klasického představitele běžného rádiového kytarového popu. Ale ani takto odtrženě od minulosti nejsou MANIC STREET PREACHERS hrdiny hudební scény, na to jim chybí cit pro opravdový hit, který se na albu zjevuje pouze v náznacích. „Send Away The Tigers“ je obyčejná hudba od skupiny, která kdysi nebyla obyčejnou.
Pod pekným obalom s dvomi sympatickými slečnami sa skrýva ďalšia podarená porcia gitarového poprocku od môjho obľúbeného welšského tria. Duet s Ninou Persson je trefa do čierneho, sem-tam sa objaví aj reminisencia na staršiu tvorbu z prvej polovice deväťdesiatych rokov, hoci pochopiteľne už tak nehrýže (Underdogs, Rendition), ale vrcholom albumu je pre mňa nádherný kúsok Second Great Depression, na takýto typ skladby si MSP môžu pokojne spraviť patent. Veľmi príjemný album a rozhodne nielen ako kulisa ku čítaniu.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.