Posíleni nečekaným úspěchem prvního alba „Blizzard Of Ozz“ (1980) a následnými koncerty se celá kapela vrhá do další tvůrčí práce. Materiál vzniká velmi rychle, protože Ozzy cítí, že právě teď, po boku talentovaného Randy Rhoadse, ve kterém časem nalézá i blízkého přítele, nadchází jeho chvíle. Kapela se tedy uzavírá na počátku roku 1981 do studia v Los Angeles s ostříleným producentem Maxem Normanem, aby zde v bleskovém čase vytvořila důstojné heavymetalové album, jemuž se dostalo do vínku velmi výstižného názvu – „Diary Of A Madman“, tedy bláznovy zápisky.

I přesto, že jsou zápisky šílence kvalitativně přibližně shodné s prvotinou, mírně trpí „syndromem dvojky“, která přichází s totožnou hudební formulí co revoluční debut. Deska působí silně jako celek, co se týče hymen, které  překonají věky, však není až tak nápadná. Vše tak zachraňuje úvodní „Over The Mountain“, koncertní tutovka „Flying High Again“ a samozřejmě dvě prvotřídní balady „You Can´t Kill Rock N Roll“ a „Tonight“, u kterých budoucnost ukázala, že právě na takovýto typ písní má pan Osbourne patent. Celek uzavírá výpravná titulní suita navozující díky Ozzyho sugestivnímu projevu, pomalému tempu a gradujícímu klávesovému chóru záhrobní atmosféru BLACK SABBATH. Do dnešních dnů je album považováno za jedno z těch tvrdších, metalovějších a komerčně zhruba průměrně úspěšných z celé Osbourneovi diskografie. I když, dají se vůbec třímilionové prodeje ve Spojených státech považovat za neúspěch? Samozřejmě, že ne. O nějakém neúspěchu nemůže být v souvislosti s kterýmkoliv sólovým Ozzyho dílem ani řeči. Co říct ke spoluhráčům? Znovu skvělý Randy Rhoads, jehož nástroj hoří i teskní (doslova učebnice metalové hry 80. let) a samozřejmě rytmická sekce Boba Daisleyho a Leeho Kerslakea, která je zakrátko v průběhu rozjíždějícího se turné nahrazena stejně znamenitou dvojicí Rudy Sarzo / Tommy Aldridge (oba později WHITESNAKE). 

V březnu roku 1982, právě v průběhu druhého amerického turné, však přichází veliká tragédie v podobě zbytečné Rhoadsovy smrti. Ten se totiž během jednoho odpočinkového dne na Floridě nechal zlákat řidičem Ozzyho tourbusu, chlubícím se leteckými doklady, k vyhlídkovému letu z nedalekého aeroklubu. V troskách lehkého letounu umírají všichni zúčastnění, kromě Randyho a řidiče Andrea Aycocka ještě maskérka kapely. Ozzy je tragickou událostí naprosto zdrcen, protože jak sám tvrdí, přišel o jednoho ze svých největších přátel a metalový svět o nejlepšího kytaristu. Začíná období, které se ze zpětného pohledu na Ozzyho život nedá nazvat jinak než černé. Na rok upadá do hlubokých depresí, které na radu manažerky Sharon Arden rozhání narychlo sjednanými show (kytaru na chvíli přebírá Bernie Tormé, později na rok a půl Brad Gillis), ale také drogami, alkoholem a mnohdy zinscenovanými „skandálními(?)“ excesy – tu odseknutá hlava holoubka před cvakajícími fotoaparáty novinářů, jinde ukousnutá hlava netopýra, kterého Ozzy považoval za gumovou atrapu. Veřejně pochcaný památník Alamo, který je pro americké konzervativce posvátným místem a mnohá prohlášení na adresu církve, která již dávno „Madmana“ nepovažuje za pomateného třicátníka s existenčními problémy, ale rovnou za satanova velvyslance, jsou už jen zakázanou třešničkou na dortu tolik potřebné publicity. A aby toho ještě nebylo málo, Ozzy se koncem roku 1982 žení se svou manažerkou Sharon a to i přes marné protesty a odpor jejího otce Dona Ardena – majitele vydavatelské stáje Jet Records.