OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Město bylo letní horkém napjaté jako pyj před souloží a do ulic se snášela tma černá jako vzrušený anál. Tak nějak by se slušelo začít report z bizarní akce, která se 12. června konala v příjemném vinohradském klubu Bordo. Realita byla ovšem zcela prozaická. Tatarák v noblesním podniku, který se ukázal být prvotřídním buzincem a následný příchod do sálu, kde se po sobě frontmani I LOVE 69 POPGEJŮ váleli a jeden druhému rval do análu mikrofon. Krásná nezáměrnost v umění.
Performance popgejů byla zábavná po všech stránkách, chatrné kostýmy, vystrčené prdele, ke konci bonusové obnažení ptáka a divoké poskakování, to vše do emulovaného kraválu kláves a Macintoshe na hranici špatných popových vtipů z 80. let a nezvladatelného elektro kraválu. Duo šoumenů v popředí se trumfovalo v nápaditých pohybových variacích, hysterickém řevu a hekání a já musím říct, že jsem se touhle pop-gay demencí bavil jako už dlouho ne.
Po krátké pauze se kvartet českých pošuků v přiléhavých trikotech a trenkách vyměnil za podobně oděnou čtveřici z polského Gdaňsku, která navíc přidává neumělé glamové malůvky po těle. Začala se ta správná dickózní show. DICK4DICK na pódiu produkují hodně zemitý a fousatý rock / punk líznutý agrárními odnožemi metalu a od hlavy až k patě pocákaný dvojsmysly, které jen dotvrzuje výtečná projekce. V real-timeu vytvářené koláže reklam, artificiální smyslnosti a podivných tvarů odráží obrovskou energii, která se rodí z tradiční rockové instrumentace. Je to pokleslé, je to živelné, je to rychlé, je to zábavné, je to sexy.
Paradoxně jsem s povděkem kvitoval občasný osvěžující odskok od kytar k čistému a velmi chytlavému elektro / pop / disku, ve kterém hraje prim neskutečný Dick Dexter v igelitových slipech. Původní profesí bubeník, před mikrofonem ovšem opravdový a unikátní magor, který má hlas jak android a stejně řízné pohyby. Z repráků se mimojiné hrne jakási techno příšernost v polštině v přechodech naředěná riffem „Master Of Puppets“. Přídavek se mění na elektro blázinec, Bobby Dick leze po odposleších, projekce pulzuje, energie bouří... Výborné.
DICK4DICK přivezli do Prahy zábavnou rockovou performance, která trochu smrdí historií žánru, pot jí páchne osmdesátkovým popem, fusekle jsou cítit pornem... ale hlavně zábavou a požitkem z toho, že se na pódiu může retardovat. Rock jako pornografický blázinec. Štve mě jenom to, že nedali Kefír.
http://www.myspace.com/ilove69popgeju
http://www.myspace.com/dick4dick
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.