OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když před třemi lety vpadli na kalifornskou rockovou scénu VELVET REVOLVER se svým debutem „Contraband“ (2004), bylo to jako vítězné tažení osvoboditelských tanků plně naložených vysoko destrukční municí. Konečně někdo ze staré školy, kdo dokázal přijít s moderní energickou nahrávkou a jednoznačným názorem na věc, říkal jsem si pozorujíc poměrně překvapivý ale zasloužený celosvětový úspěch této pětice. Sólové projekty jednotlivých členů GUNS ´N´ ROSES jsem nikdy nepovažoval za plnohodnotné zboží, včetně Slashova přeceňovaného hadího hnízda a Scotta Weilanda jsem měl zafixovaného jako problémového floutka ještě z časů STONE TEMPLE PILOTS, který měl do charismatu Axla Rose sakra daleko. Nicméně stalo se neskutečné – debut VELVET REVOLVER byl prostě výtečný. Nová kapela sice na nějakou dobu úspěšně zažehnala očekávání neustále trapně odkládaných GUNS ´N´ ROSES, kteří dnes stejně zajímají čím dál tím méně fanoušků, svůj výsadní status však musí potvrdit až nyní se svým druhým albem „Libertad“ (2007), které vychází právě v těchto dnech.
Původním plánem bylo natočil silné a ucelené koncepční album, které by mohlo konkurovat všem velkým projektům rockové historie. Nestalo se tak a já spekuluji, co toho je příčinou. Zdali hvězdné komando v sobě nenalezlo tolik entuziasmu a chuti na dotažení slibovaného bombastického díla a tak na poslední chvíli změnilo plán a přišlo s obyčejným rockovým materiálem, který ještě navíc působí jako zbytkové střelivo z prvního nájezdu. Každopádně jisté pochybnosti o momentální stabilitě a ucelenosti této kapely s poslechem novinky mám. Album „Libertad“ (2007) je totiž navlas stejné jako jeho předchůdce, s tím rozdílem, že mu prostě chybí dostatek silných skladeb. Celkově to však nevidím zas tak tragicky, přece jen z něčeho těžit můžeme. Zaujaly mne dvě hustě našlapané písně „She Mine“ a „She Builds Quick Machine“, které díky svému nepříliš rychlému tempu, těžkým kytarovým riffům a poměrně zdařilým zpěvovým linkám plní funkci nosných pilířů kolekce. Zkrátka něco na způsob songu „Slither“ z první desky. Z rychlejších věcí uspějí zřejmě „American Man“ a „Just Sixteen“ coby reprezentanti pouličního rock ´n´ rollu, kteří však bohužel stojí vysoko nad průměrnou nabídkou současných VELVET REVOLVER. Závěrečná balada „Gravedancer“ také není k zahození, ale při vzpomínce na vymazlené cukrovinky z debutu neobstojí. Dál už jde jen o běžnou vatu nahranou z povinnosti a to říkám navzdory faktu, že Slashovy sóla jsou znovu perfektní, produkce Brendana O´Briana nemá chybu a zvuk je moderní hardrocková extratřída.
Novinka „Libertad“ (2007) je obyčejným rockovým albem, které neurazí ani nepřekvapí. Přesně takovým, jaká nám v současnosti předkládají kapely složené ze slavných jmen nedávné nicméně nezopakovatelné minulosti. Bývalí členové GUNS ´N´ ROSES zde znovu působí jak jinak než perfektně, nicméně rutině a exhibicionista Weiland už se zřejmě zase vidí ve svém tvůrčím baru u neustále ohlašované sólové dvojky. Je mi líto, ale letos je to na ně prostě hodně průměrné.
Když favorit hraje opatrně na jistotu. Blízká budoucnost ukáže víc.
6 / 10
Scott Weiland
- zpěv
Dave Kushner
- kytara
Slash
- kytara
Duff McKagan
- baskytara
Matt Sorrum
- bicí
1. Let it Roll
2. She Mine
3. Get Out the Door
4. She Builds Quick Machines
5. The Last Fight
6. Pills, Demons & Etc.
7. American Man
8. Mary Mary
9. Just Sixteen
10. Can't Get It Out of My Head
11. For a Brother
12. Spay
13. Gravedancer
Vydáno: 2007
Vydavatel: RCA Records
Stopáž: 47:50
Produkce: Brendan O'Brian
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.