PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pouze vokál, basa a bicí – i v takto okleštěné sestavě se dá vytvořit kvalitní (rocková) nahrávka, čehož je německé duo vcelku zdařilým příkladem (přestože, jak kapela uvádí na svých webových stránkách, se v tomto případě jedná spíše o z nouze ctnost). Absence kytary je v případě „Slunce za popelnicí“ možná i výhodou – zvuk se díky tomu jeví docela „heavy“ a navíc příjemně syrový (nikoliv špinavý), výsledkem čehož se k potencionálnímu fanouškovi dostává téměř až na samotnou dřeň okleštěný stoner-doom-rockový, mírně psychedelicky zabarvený celek, jenž sice posluchače nedráždí přílišnou mohutností, valivostí a agresivitou, ale dokáže zaujmout jemnou rafinovaností a spíše minimalističtějším pojetím.
BEEHOOVER (na turné mj. s „winovskými“ THE HIDDEN HAND) sice představují rytmickou sekci tradicionálních doomařů VOODOOSHOCK, avšak v jejich tvorbě se ona „sabbathovská“, „st. vitusovská“ a podobná hrubozrnně-zhulenecká inspirace příliš neprojevuje. Na to jsou pánové Claus-Peter Hamisch a Ingmar Petersen až příliš vychytralí – před jednolitou, masivní plochou dávají přednost rozmanitější hudební látce se smyslem pro detail a četné melodie, což doplňují příjemně odpočinkovými, akustickými mezihrami typu „Nice Romantic Evening“ (za zmínku jistě stojí výborný refrén „Spread Your legs, I´m Coming“). Neznamená to nicméně, že bychom mohli BEEHOOVER považovat za kdovíjak útlocitné seskupení. V žilách jim koluje krev buřičů a navzdory vyřčeným faktům jsou schopni pořádně se opřít do svých nástrojů (upřímně řečeno, po poslechu desky soudím, že by jejich živé vystoupení rozhodně nemuselo být marné).
„The Sun Behind The Dustbin“ je chytlavým a navzdory žánrovým předpokladům místy i poměrně epicky znějícím albem. Přestože se v promo materiálech dají nalézt bláboly o avantgardním doomu, jazzu či krautrocku, nejedná se o nic víc než dobře zahranou, ne tak úplně tradičně pojatou stoner-doom-rockovou nahrávku, vystavenou na pocitech lehké hravosti, sentimentality a zároveň i určité naléhavosti. Škoda jen, že není zvukově průraznější a mírně zkrácená. Hodinka poslechu sice není žádná katastrofa, avšak ke konci už pozornost přeci jen mírně uvadá, což je v tomto případě způsobeno zejména postupným rozmělněním kvality daného materiálu…
Nejedná se o nic víc než dobře zahranou, ne tak úplně tradičně pojatou stoner doomrockovou nahrávku, vystavenou na pocitech lehké hravosti, sentimentality a zároveň i určité naléhavosti.
6,5 / 10
Ingmar Petersen
- basa, vokály, akustická kytara
Claus-Peter Hamisch
- bicí, perkuse, doprovodné vokály
Eva Geibert
- housle
1. Yellow Mile
2. A Foul Smelling Wheel Called Downhill
3. Paraffin Oiler
4. Nice Romantic Evening
5. Damn You, Charlie Brown
6. The Hospice Inn
7. Spinster
8. The Sun Behind The Dustbin
9. Arrrgh!
10. Erebus
The Sun Behind The Dustbin (2007)
A Mirror Is A Window´s End (demo) (2005)
Demo (demo) (2004)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Exile On Mainstream Records
Stopáž: 63:32
Produkce: Claus-Peter Hamisch & Ingmar Petersen
Kontakt: info@beehoover.com
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.