Letošní ročník festivalu MASTERS OF ROCK je za námi a je čas rekapitulace. Nemá cenu zamlčovat minulost, v níž došlo právě kvůli reportu z předchozího ročníku onoho festivalu k výměně názorů mezi zdejší redakcí a promotéry. Proto bych rád předeslal, že si nekladu za cíl otevírat staré rány, nebo naopak něco žehlit. Cílem je podat věrohodnou reflexi dění ve Vizovicích. Další upozornění patří čtenářům. Jelikož jde o čtyřdenní festival s obrovským stylovým záběrem, není v lidských silách jednotlivce hudebně ani fyzicky pojmout celý obsah, proto přistupuji k reportu subjektivně a rozebírám hlavně kapely, jejichž sety mi přišly nějakým způsobem zajímavé.

Mezi ně bezesporu patřila finská partička HEVEIN, postavená kolem ex-člena APOCYLYPTICY, Maxe Lilji. Bylo trošku překvapením, že samotný Max v ní hraje spíš druhé housle, ačkoli jako pařmen je bezpochyby na prvním místě. Jeho vlající kštice čítající pouze několik posledních vlasů se často během vystoupení rozlétla nad pódiem, aby přivedla do varu fanoušky jejich prazvláštní hudby. Identifikovat tvorbu HEVEIN je jako kreslit hranatý kruh. Zajímavá, antihitová, těžko uchopitelná směs severských ingrediencí kapelu možná nevystřelí na vrchol světových žebříčků, ale své fanoušky si rozhodně najde. To VYPSANÁ FIXA měla na festivalu fanoušků habaděj. Hlavně kvůli pozdnímu příjezdu RAGE, díky němuž vyfasovala roli headlinera prvního večera. Nepatřím rozhodně k příznivcům jejich punk rocku, ale z pohledu kritiky nemůžu jejich setu téměř nic vytknout. Vizovické pódium nebylo fixe nijak velké a s davem pod ním si poradila energicky. Na to, že ještě před pár lety oblažovala vesnické publikum ve Štětkovicích, se kapela vypracovala až neuvěřitelným způsobem. Tváří tvář hlavní hvězdě prvního večera jí to ale stejně nebylo nic platné.

Kolem jedenácté zasedá na sesličky početné těleso běloruských hudebníků tvořících symfonický support netrpělivě očekávaných power metalistů RAGE. I tato kapela udělala za posledních deset let své existence obrovský hudební pokrok a přelomový moment v podobě intra z desky „XIII“ zazněl pod taktovkou Michala Kaziniece. A nezůstalo jen u něj. Skladby jako „From The Cradle To The Grave“, „Turn The Page“, nebo legendární „Medley“ z EP „Lingua Mortis“ se ukázaly pro pódiovou prezentaci s orchestrem za zády tím pravým ořechovým. Totální vyhlazení přišlo ale až během zbrusu nové suity „Lingua Mortis“ z alba „Speak of the Dead“. Ta totiž zněla naprosto stejně jako na studiové nahrávce. Peklo. Slyšet a zemřít. Odezva paradoxně nebyla až tak bombastická jako produkce. Po pravdě řečeno jsem ještě nikdy nezažil během skladeb pod pódiem takový klid a soustředěnost jako právě během tohoto koncertu. Já sám jsem prožil koncert takřka v permanentním šoku a zmohl se jen na prkenné zírání na pódium, protože to, co se odehrávalo tam, nemá v koncertním světě téměř obdoby. Smolskiho kytara se doslova rvala s orchestrem o své místo mezi reflektory a mám obavu, že kdyby jí nepřišel na pomoc zvukař, Viktor by si asi moc nezahrál. Rusáci s houslemi měli totiž na živo naprosto totální koule a byli ve zvukové hradbě klasických nástrojů schopni utopit celé slavné metalové trio včetně bicích. I tak si ale mohli fanoušci užít Smolskiho kytarové virtuozity do sytosti. Co ten chlap dokáže na kytaru je neuvěřitelný. Z desek toho vyzní hodně, ale to, co zahrál na koncertě jen tak mimochodem mezi řádky během relativně nekomplikovaných starších skladeb RAGE, je opravdové šílenství. Stejně zajímavý pohled byl i na mistra Wagnera, jehož pěvecký projev byl hodně suverénní a silný, za což mu budiž věčná sláva. Škoda, že se za těch 25 let na scéně ještě nenaučil hrát na basu. K novému bubeníkovi řeknu jen tolik, že do kapely přesně zapadl. Pointu si tentokrát prozradíme předem. Koncert RAGE byl jednoznačně nejlepším a nejzajímavějším vystoupením, které mohl návštěvník na MASTERS OF ROCK 2007 shlédnout.

Páteční program bych s dovolením začal až kolem deváté večerní, čímž taktně promlčíme většinu zúčastněných a pro jistotu v zájmu dobrého vkusu vyloučíme i finské NORTHER. Zbývají nám tedy vousaté legendy URIAH HEEP a MOTÖRHEAD. První jmenovaní překvapili opravdu hodně. Čekal jsem vetché staříky opilé džusem legendárního patosu z třicet let starých úspěchů. Místo toho naběhala partička vitálních chlápků a spustili klasické rockové fláky v soudobém zvuku, co by jednomu urval hlavu. Sypali z rukávů „Look At Yourself“, čaroděje, paní v černém a další a další fláky. Nikomu ani zbla nevadilo že se koncertu neúčastní kdysi ústřední postavička Ken Hensley. Pařili mladí i starší. Dokonce i já sám jsem se několikrát přistihl, že si podupávám do nakažlivých rytmů. Kapela nemá status legendy náhodou a i přes revivalovost (pouze jeden původní člen) současné sestavy musím uznat, že koncertní sílu má. Největším překvapením byl kytarista Mick Box, který díky svému umění dosáhl až téměř na metu vytyčenou osou Laiho-Smolski. Zato Lemmy se s nástrojem příliš nepáral. Žádné složité ladění kytar. Hrábnutí do strun jestli to hraje, úvodní proslov : „My jsme MOTÖRHEAD a hrajeme rock ’n’ roll.“. A jedem… Bylo to moje první živé setkání s touto kapelou a víte co? Všechno, co se o ní povídá, bude asi pravda. Lemmy byl opravdu znatelně napitej. Opravdu má tak vychlastanej hlas a zvuk i projev kapely je živě opravdu nekompromisní. Přesto se pár běžně neprezentovaných postřehů najde. Tak například kytarista Phillip Campbell svým strunám opravdu rozumí a sem tam vysekl do éteru dokonce moc parádní sólo. A co teprve Mikkey Dee! Bubenická legenda. Nejednou mi během koncertu ukápla slza při pomyšlení na to, co mohl s Kingem dokázat. Vlastně by toho hodně dokázal i s Phillem, jen kdyby jim to Lemmy nekazil. Časné sobotní hodiny ranní patřily kapele AFTER FOREVER. Všechny zájemce o podrobný popis jejich vystoupení ale asi zklamu, protože ta kapela se mi vůbec nelíbí a obávám se, že bombastické aranže z pásku puštěného na plný koule do vizovického éteru na tom nemůžou nic změnit. Je mi jasné, že hodně lidí bude opačného názoru, ale já si nemůžu pomoct. Sorry.  

Nezáviděnou pozici Vizovického sobotního budíčku měli čeští DIRTY GAME hrající propracovaný power metal ne nepodobný veličinám SYMPHONY X s nezanedbatelnými ingrediencemi severské melodické školy. Instrumentální výkon by překvapil mnohé, kteří nevědí, že polovinu sestavy tvoří ex-členové DEATH revivalu. Každého ovšem musel srazit na kolena pěvecký výkon Petra Dolénka. Je nepsaným pravidlem, že  české kapely většinou disponují s tragickými pěvci a DIRTY GAME jsou tou příslovečnou výjimkou z onoho pravidla. Sympatický zpěvák s nesmírně talentovaným hrdlem byl pro mě osobně zlatým slavíkem festivalu a bez problémů rozdupal i věhlasného hyper spíďáka Tima Kopyta. Ten to rozbalil v čele STRATOVARIUS těsně po deváté. Vystoupení to bylo vskutku povedené, jen kdyby si Kotipelto pokaždé nenabil hubu držkopádem tam, kde se hlasivky Michaela Kiskeho (kterého tak usilovně paroduje), rozlétnou do nebeských výšin. No ale i tak to bylo moc hezký. Hlavně oceňuji čitelnost a přímost jednotlivých skladeb, které si mohli na rozdíl od RAGE vychutnat i lidé STRATOVARIUS nedotčení. Hudba STRATOVARIUS má přes speedový nápoj znatelné rockové kořeny, což dozajista ocenili na festivalu dosud početní ctitelé „Uriášů“. Trošku kontroverzní byly jen Tolkiho výpady proti kamerám. Timo se nejspíš ještě necítí po své nemoci asi příliš dobře a upřímně řečeno – dobře ani nevypadá. Na jeho muzikantský výkon ale duševní stav naštěstí neměl vůbec žádný vliv.

Krátce po jedenácté večerní povstává plachta se sekáčem a zlatý hřeb festivalu přichází. Vlastně ani nevím, co napsat. Alexi přišel, zahrál, sundal triko, hodil ho do hlediště a odešel. Stál jsem nedaleko a spíš než pocity euforie jsem prožíval čirou nostalgii umocněnou třeba letitou titulní skladbou „Children Of Bodom“, tutovkovým „Deadnight Warrior“, nebo neobvyklou „Mask Of Sanity“. Ne, CHILDREN OF BODOM už nejsou tou malou kapelou, co bývali. Při pohledu na nekonečné řady fanoušků si člověk říká : „Jak se tohle všechno sakra vejde do Rock Café?“. Nevejde. CHILDREN OF BODOM už nikdy nebudou hrát v Rock Café. A i kdyby hráli, feeling který tam do toho tenkrát dali, je už nenávratně ztracen v propadlišti dějin. Dokonce i staré skladby zní v současném podání suše, ploše a vykastrovaně. Sterilní nářez v nelidském hudebním provedení. Všechno je přesné, vše do detailu sedí. Dokonalé a instrumentálně sladěné. Je možná překvapivé číst podobná slova psaná mojí rukou, ale přestože mám tuhle kapelu už léta hrozně rád a ani zbla si nepřeji, aby se vrátila ke kořenům, se současným živým vyzněním se nějak nemůžu smířit. To je vlastně i důvod, proč jsem dosud nenašel odvahu chopit se recenze DVD ze Stockholmu. Už tam mi sound kapely neseděl a vystoupení ve Vizovicích všechny mé pocity jen podtrhlo. Hudba CHILDREN OF BODOM, ať je jakkoli studiově skvělá, je už dnes vyšroubovaná do takového maxima, že už vůbec nedává prostor umělecké volnosti. Ještě v období „Follow the Reaper“ používal Alexi během koncertů spoustu kytarových kudrlinek a hudebních vtípků, které na albu nebyly a vystoupení příjemně ozvláštnily. Dnes jen papouškuje již vyřčené, protože už v předloze takřka nezbývají místa, kde by se ještě dalo něco zajímavého přidat. Na co jsou posluchači desítky skvělých nápadů, když mezi nimi není místo pro vydechnutí? Na co je sebelepší melodie, když je zahraná takovou rychlostí, že jí člověk v koncertním šrumci skoro ani nepostřehne? Všechny unikátní skladby, kvůli nimž mám kapelu tak rád, se seřazené jedna vedle druhé svou výjimečností úplně přebijí a výsledkem je nutný pocit jakési zvláštní nejistoty. Metlou kapely CHILDREN OF BODOM je bezesporu jejich genialita. Problém Bodomů je v tom, že nemají jedinou špatnou písničku, kterou by mohli zařadit do setu. Písničku která by svou blbostí ostře kontrastovala s genialitou těch ostatních, čímž paradoxně dala vyniknout jejich kvalitám. Takhle když seřadíte „Hate Me!“, „Living Dead Beat“, „Are You Dead Yet?“, „Needled 24/7“ a „Sixpounder“, degradujete veškeré umění na dokonalé cosi. Cosi podle pravítka. Něco, co možná není podle pravítka až tak úplně skvělé. Cosi, co se nedá pořádně vychutnat a to není dobře. Navzdory tomu musím přiznat, že i přes všechny výhrady k živé prezentaci kapely ve mně jejich vystoupení zanechalo hlubokou stopu.

Původně jsem se chtěl na konci reportu ještě obšírněji věnovat mimo koncertnímu dění na festivalu. Jsem však limitován trpělivostí korektora. Proto jen ve stručnosti odkáži na velmi přesné postřehy kolegy Rudiho z minulého roku. S tím, že je mi obyvatel malebné vizovické kotliny upřímně líto. Co se týče areálu a festivalu samotného, neshledal jsem v organizaci žádné závažné pochybení. Zvuk koncertů byl z velké většiny potěšitelně kvalitní a piva bylo dost. Možná bych příště uvítal trochu přívětivější osoby u vstupní kontroly. Každý vstup do areálu jsem absolvoval s traumatickým pocitem nechtěného kusu masa, kterému je třeba pořádně poupravit fašírku. Celkově v mém případě ovšem převládají z festivalu kladné až radostné pocity.

Poznámka: Několik minut po dopsání reportu se mi naskytla možnost vyslechnout skladbu „Tie My Rope“ z připravovaného alba CHILDREN OF BODOM. Nezbývá než konstatovat, že jsem byl vyslyšen. S takhle tuctovou a nenápaditou skladbou v setlistu by mohli být CHILDREN OF BODOM koncertně stejně silní jako dřív.