OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Studénkovští progeři vyznávající ryzí instrumentální platformu jsou zde s debutovým albovým počinem, kterým se snaží oslovit art rockovou obec. A jak se jim to daří? Musím uznat, že celkem dobře. Jejich pojetí rocku se vyznačuje vyzrálou proaranžovaností, dobrými nápady, slušnou instrumentací, úlety do jiných žánrů i celou plejádou náladových momentů. Kompozice se proplétají, mihotají, sublimují, mění tvar i formu – zkrátka žijí a tvoří živorodý homogenní vyvážený celek, který uchu jednoznačně vysílá signál o tom, že se něco děje.
Nástrojem, který na svá bedra bere nejvíce muzikantské tíhy, je jednoznačně kytara, jež velmi často trylkuje v sólové oblasti. Díky bohu je toto instrumentální řádění v určitých slušných mezích, které nepřekračují hranice bezúčelných kytarových masturbací a exhibicí běhounského kalibru. Dalším instrumentem, krom do bicích funkčně posazené baskytary, která opravdu jen místy přebírá pozornost hlavní hvězdy pódia, jsou klávesy. Ty se situují do podoby chameleona, jenž velmi efektivně žánrově zabarvuje jednotlivé aranže. Tu dodává skladbě železitou, lehce industriální příchuť, tu ji provzdušňuje popovým klavírkem, či prosekává žesťovou sekcí. Zajímavých použitých rejstříků bych našel mnohem více a jsou to právě klávesy, které se majoritně starají o to, aby se ucho nenudilo. Skvělá pasáž, na níž bych chtěl upozornit, lehce upomíná Jezerní královnu a nalézá se ve skladbě „Orient Syndrome“. Jediné, co v tomto případě trochu zamrzí, je rytmická sekce, která by se mohla trochu více osmělit. Více libůstek, méně rovných linek a počítání mimo třídu modulo čtyři by tvorbě SLOW TENSION slušelo.
Studénkovští tímto albem dokazují, že i s kořeny pevně a hluboko v klasické rockové zemině lze tvořit nekonvenční a moderní kytarovou hudbu, která si uchovává svěžest bez nutného upínání k současným neoprogovým záchvěvům na světové scéně. Co říci závěrem? „Exit“ je materiál, jenž se v českých luzích a hájích rozhodně neztratí. Obsahuje ryze instrumentální skladby přetékající dějovostí a já jsem moc rád, že kapela SLOW TENSION překonala krizi, která se u ní před nedávnem vyskytla, a může pokračovat dál. Těším se na další albovku.
Post-rockové výhonky, které pevně zakořenily v úrodné půdě klasických rockových aranží.
8 / 10
Jiří Vratislav
- kytara
Jakub Vašica
- klávesy
Petr Bartolotti
- basová kytara
Jakub Juchelka
- bicí
1. More Then Man
2. Before
3. Blue Office House
4. Equation
5. Inside Of Me
6. Walking Around
7. Orient Syndrome
8. Behind The Wall
9. Exit
Nečekaně dobře vyprodukovaná muzika se skvělými, byť ne až tak originálními nápady. Věřím, že kapela bude zrát každým novým počinem. Žádné samoúčelné onanie, kapele jde jen o souhru a finální poslechový dojem jako celku. V ČR rozhodně jedni z vyjímečných. Nemůžu se dočkat dalšího alba - Inner Fragments. Doporučuju tento výborný instrumentální zážitek.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.