50M ZNAK - Nadechnout se
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Massachusettsští CASPIAN představují ve své podstatě tradiční podobu post-rocku, za jehož expanzí do širšího povědomí hudební veřejnosti stojí třeba islandští SIGUR RÓS. Ostatně v hudbě CASPIAN je možno slyšet i onu melancholickou těkavost jemně poletujících zvuků, která je charakteristická právě pro Islanďany. Jako příklad možno vzít skladbu „The Dove“. Ona typická jemnost je všudypřítomná a zjevuje se i ve startovním kousku „Moksha“, který svým úvodním motivem jako by v náznacích citoval večerníčkovskou melodii „My jsme žáci třetí bé“. Přesto vidím hlavní devizu skupiny v silovějším hutném výrazu, který si razí cestu dusivě dunícími tempy a třepotavými kytarovými vyhrávkami. Právě úvodní skladby jsou ukázkou přímočaré neposednosti, kdy z melancholické hladiny vystřelují těžké zvukové cákance. Vrcholem tohoto pojetí a zřejmě i nejakčnější skladbou celé desky je „Brombie“, kde si kontrasty podávají ruce a s neustálým zrychlováním točí své kolo kolo mlýnský. Nadšení však trochu chladne díky stopáži alba, neboť v hlubinách hodinového díla se schovává i nějaká ta zbytečná vata. Asi by CASPIAN více slušelo nahutnit své nápady do co nejmenšího prostoru (tak jak to udělali na EP „You Are the Conductor“) a moc se neroztahovat do šířky. V mnohých skladbách se totiž část energie (která je tou hlavní devizou skupiny) tak nějak rozplizne. Při nevýrazné „Our Breaths In Winter“ pak posluchač dokonce snadno ztratí pozornost. Možná i proto, že tahle skladba následuje po zmíněné bujaré „Brombie“.
Ještě jsem nezmínil, že CASPIAN je čistá instrumentace. Kytarista Philip Jamieson v jakémsi rozhovoru řekl, že o tom jestli je skupina dobrá nerozhoduje, zda používá vokál. Obecně jsou to slova těžko zpochybnitelná, přesto v případě jeho vlastního alba „The Four Trees“ jako by omezení se na čistě instrumentální výraz bralo některým skladbám jeden z potřebných rozměrů. A opět jsme u těch vycpávek, tam se ta absence zdá logicky nejsilnější. A tak se náladově stavěné struktury občas uzavírají samy do sebe a kreativní ataky vystřelují do prostoru značně řídkého, ve kterém se snadno rozplynou. Máme tak před sebou podobné dilema jako v případě kolegů RED SPAROWES, kdy izolovaný pohled na jejich dílo nabízí plno vlahé a vláčné emocionality, která však v kontextu ostatní hudební scény vyznívá trochu suše. Přesto je většina skladeb na „The Four Trees“ napěchována dráždivou náladovostí, která však spíše než z vlastní hudební náplně (opět stejně jako u zmíněných RED SPAROWES) vyplývá z bravurního pohrávání si se zvuky, jejich barvami, efekty a kontrasty.
Asi bych CASPIAN nenazval klenotem současné velmi bohaté post-rockové pokladnice, jejich hudba v mých očích postrádá jistou blyštivou vyzývavost, která by ji odlišila. Dostatek energie a kontrastů však činí skupinu v záplavě dalších cetek viditelnou. A být vidět (přesněji slyšet), o to se přece většina hudebníků snaží.
Živé provedení úvodní skladby „Moksha“ si můžete prohlédnout zde.
CASPIAN jsou dalším z nadějných výhonků současné post-rockové džungle. Čistě instrumentální album trochu ztrácí díky dlouhé stopáži, na kterou jako by skupina neměla dost nápadů, přesto je „The Four Trees“ dílem, které by příznivci daného stylu neměli přehlédnout.
7 / 10
Philip Jamieson
- kytara, samply
Calvin Joss
- kytara, samply
Chris Friedrich
- basová kytara
Joe Vickers
- bicí
1. Moksha
2. Some Are White Light
3. Sea Lawn
4. Crawlspace
5. Book Nine
6. The Dropsonde
7. Brombie
8. Our Breaths In Winter
9. The Dove
10. ASA
11. Reprise
Waking Season (2012)
Tertia (2009)
The Four Trees (2007)
Tour (EP) (2006)
You Are the Conductor(EP) (2005)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Dopamine Records
Stopáž: 60:16
Produkce: CASPIAN
Studio: Ethan Dussault a New Alliance Studios, Cambridge
-bez slovního hodnocení-
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.