OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DYING PASSION byli ještě do nedávné doby především jedněmi z čelních představitelů doommetalovéh žánru na české hudební scéně. Časy se však mění a s nimi i vývoj kapely, která opět zamíchala sestavou a po nadějném vybočení na desce „Sweet Dissilusions“ překročila letošní novinkou „Relief“ svůj stín. Nebo řečeno jinak – vyzrála a dospěla.
Pokud předchozí nahrávka zastihla DYING PASSION v připravenosti k rozletu a načrtla barevnou paletu nálad a hudebních poloh, které však přeci jen tu a tam škobrtaly, „Relief“ představuje dovršení těchto snah. DYING PASSION se jednoduše dostali do bodu, kdy vědí, co chtějí a umí toho i patřičnými prostředky dosáhnout; netápou, působí sebejistě a harmonicky. Jednotlivé skladby jsou již tradičně bohatě rozvité a kapela lehce kloubí rozmanité hudební vlivy a polohy, celek však nepůsobí upachtěně, ale vzdušně a barvitě, zanechávaje za sebou expresivní stopu, pro šumperské tolik charakteristickou. Hudebníci si vystřihnou masivní kytarovou hradbu, aby vzápětí přešli do téměř čistě rockových či popových postupů, ozvláštnili skladby prvky psychedelie 70. let nebo se pokusili o takřka triphopové polohy („Words“). A ono střídání nálad skutečně výtečně funguje, a to nejen díky precizní stavbě písní a bohatým, nápaditým aranžmá, ale rovněž výtečnému hlasu Zuzany Lípové, která s ním nakládá velmi kreativně. Podobně jako předchozí deska, i „Relief“ je obohacen zvukem trubky, který výborně dokresluje a graduje mnohé skladby (za všechny „Intangible“ či „Heroes“). Neméně příjemnou tečkou je podařený cover „Ashes To Ashes“ od FAITH NO MORE.
DYING PASSION mají všechna esa v ruce – umí být náladoví, zahrát na city či se opřít do strun; současně jsou však hraví a uvolnění. „Relief“ představuje velmi vyváženou kolekci písní, což není zrovna častým pravidlem, s širokým hudebním záběrem, díky němuž kapela mává z velké dálky jakýmkoliv přímočarým škatulkám. Myslím, že není příliš co řešit – výborná deska.
S "Relief" překročili DYING PASSION svůj stín a výsledkem je vyvážená, hudebně barvitá deska, v diskografii kapely zatím patrně nejsilnější.
8 / 10
Zuza
- vokály
Standa
- kytara
Dveří
- kytara
Vlastic
- bicí
Mlyna
- klávesy
Wlk
- baskytara
Hosté:
Jožka Kozumplík
- trubka
Pavel Vantuch
- programování
1. Relief
2. Born On The 4th Of July
3. The Creeps
4. Call Me Away
5. Innocent
6. I'm Walking
7. Psychic (A Soul Wreck)
8. Intangible
9. Ashes To Ashes
10. Not Till Death Do Us Part
11. Words
12. How Many?
13. Heroes
Absorb (2009)
Relief (2007)
Sweet Disillusions (2004)
Voyage (2002)
Secretly (2000)
No Time (demo) (1999)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Redblack
Stopáž: 53:40
Produkce: Standa Valášek & DYING PASSION
Studio: ŠOPA, Lipov
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.