Když Jack White na minulém albu „Get Behind Me Satan“ (2005) odložil kytary, šlo nejen pro mne o velké překvapení. Nový směr, kterým se na něm THE WHITE STRIPES prezentovali totiž stál především na úsporných postupech starého piána. Tento dočasný experiment se však již dnes zdá být zažehnán a tak dvojice potulných kejklířů přichází s dalším syrovým blues. Ale na druhou stranu nic proti experimentům, někdy je určitě lepší zkusit nové cesty, než zatvrzele setrvávat na osvědčeném. Že se tento krok detroitské dvojici minule příliš nevyvedl, je věcí druhou. Podle mne problém předešlé desky nespočíval ani tak v samotné nástrojové prezentaci, jako v nepřesvědčivosti písní samotných. Až na několik čestných výjimek šlo o velmi vlažný a rozháraný komplet bez žhavých želízek v ohni a vnitřní soudržnosti.

Novinka „Icky Thump“ (2007) vrací kapele dřívější jiskru a to nemusí vyloženě vykrádat své nejstarší látky, protože THE WHITE STRIPES jsou v současnosti už podstatně blíž k blues a tradičním americkým písničkám než garážovému punk rocku. Síla téhle formace spočívá v naprosté lehkosti a samozřejmosti s jakou své popěvky vystřeluje od boku. Radost z hraní a prostota jakéhokoliv pózerství z nich dělá jednu z nejvíce charismatických dvojic americké rockové scény, což nedávno stvrdili několika kuriózními koncerty, které se odehrály na netypických místech, jako třeba ten v autobuse hromadné městské dopravy. Zábavný byl i fórek s nejkratším vystoupením rockové historie – to když Jack a Meg v ulicích Toronta odehráli koncert, který trval celou jednu sekundu. Samozřejmě, že večer pak došlo v hale na regulérní show, takže fanoušci o nic nepřišli. Vlastně mně tihle vykutálení THE WHITE STRIPES připadají jako tuláci co se po několikadenním pochodu jedno horké odpoledne prostě v klidu usadí, rozbalí své skromné nádobíčko a  celé osadě vyhrávají svoje lidovky dlouho do noci, aby na úsvitu druhého dne nepozorovaně zmizeli jakoby se po nich zem slehla. Jejich legenda však na každém místě, kde se objeví, přetrvá věky.

Úvod alba obstará drásavý titulní song s rozpraskaným kytarovým zvukem, tupými údery do bicích a hysterickým frázováním Jacka Whitea. Dvojice si v něm na čas odskočí za úmorným vedrem do mexické Tijuany, kde se potuluje uličkami jedné z vykřičených čtvrtí. Skladbě dominuje výrazný riff, který je obohacen několika vstupy starých hammondů v její prostřední části. Při „You Don´t Know What Love This“ není těžké nevzpomenout si na Jackův druhý band – THE RACONTEURS. Zpěvný jižanský rock ve středním tempu s několika vrstvami poloakustických kytar je zkrátka téhle partě bližší. Následuje teskné půlnoční blues jak od táboráku rozdělaného uprostřed pustiny – „300 M.P.H.  Torrential Outpour Blues“. Skladba „Conquest“ nás znovu vrací na přelidněnou mexickou slavnost, kde je na každém kroku cítit vůně pečeného masa a místních pálivých papriček. Latinskoamerický trumpetista jí pak celou ovládne a kapela tak ve svižném tempu upaluje na horkokrevných kobylách směr domovská severní hranice, div jim v tom rychlém zmatku klobouky z hlav neupadnou. Skrze písně „Prickly Thorn, But Sweetly Worn“ a „St.Andrew“ se přesuneme do zeleného Irska, kde je čas na pálenku a nějaký ten tradicionál v místní putyce. Tak trochu zde cítím spřízněnost s některými songy z třetího alba legendárních LED ZEPPELIN. Tyto ostrovní dusačky tvoří spolu s předešlou mexickou „Conquest“ jakousi výraznou páteř alba. Jedná se tak zřejmě o nejosobitější trojici písní, což stvrzují psychoticky úpící dudy v závěru „St.Andrew“. V druhé polovině alba přichází čas na riffovější záležitosti jako „Little Cream Soda“ a barové boogie „Rag And Bones, kde kytara jen tak pobrukuje souběžně s bicími. Následuje nádherná balada „A Martyr For My Love For You“ zdobená klenbou kláves. Závěrem tedy nezbývá než dodat, že THE WHITE STRIPES se vrátili s kvalitním materiálem, který ctí jejich dobrou pověst.