Rage vstali z mrtvých! Po časech orchestrálních berserků a postupného odcizování se, po časech totálního rozkolu a uhnívaní, je banda kolem Peavyho Wagnera zpět a řekl bych, že tohle šlehnutí power metalového biče se bude konkurenci překonávat zatraceně těžko. Aby se také neděly věci nadpozemské, vždyť pohleďte na sestavu těchto opancéřovaných matadorů. Basa - základní kámen a srdce - fotřík Peavy. Bicí - muž se záhrobním hlasem a zemětřasným úderem - Mike Terrana, kytary - ruský virtuóz a génius libovolného množství strun - Victor Smolski

Výsledný homunkulus je bravurní směsí staré hrubozrnné agrese, která nemá zas tak daleko k trash metalovému výplachu a jemné preciozity velmistrů power metalu. Už úvodní intro bizarně poodkrývá roušku - zvuky pohotovosti, výmluvné pípaní přístrojů a pak ten táhlý zvuk, který bývá poslední. Do toho všeho lehounce vchází Smolského éterické vybrnkávání a vazbení, které je mrazivou reminiscencí na jeho excelentní sólovku The Heretic. To, co následuje, vyrazí nepřipraveným chrup. Po éře příklonu k jemnějšímu zvuku a poněkud komerčnějším písním jde nové album přímo k jádru. Přebroušené kytary, skvěle čitelná basa a oživlé bicí - zvuk je syrový a zatraceně plastický. Posluchač je vržen po držce do prazvláštně vyladěné mlátičky. Smolski zvládá sekerničení nejvyššího řádu, jeho kytara nemilosrdně porcuje vše kolem, aby pak náhle přešla do utěšeně krásných a expresivních melodií. Navenek to vypadá utopicky, uvnitř to funguje úžasně.

Rage se prostě dokázali vcítit do dob těch kultovních fláků ráže Firestorm či Invisible Horisons, a co víc - dokázali k nim přidat dokonalou instrumentální virtuozitu a často až prog - rockovou zapeklitost. Ta, samo sebou, je doménou šikovných ruček páně Smolského, který se lví měrou podílel i na psaní jednotlivých písní. Strach, že jeho výtvory sklouznou do nezachytitelných exhibičních samospádů, však není vůbec na místě. Jeho autorské šlehy jsou možná složitější a zamotanější, ale přesně ladí do celkového konceptu, jsou oživení i logickou součástí, vyrážejí dech a zároveň nahánějí husí kůži.

Takové jsou ovšem bez výjimky všechny skladby, sonické koule plné emocí, obrovského kumštu; pastviny pro uši a dokonalé demonstrace toho, že power metal ve své nejčistší formě má stále co nabídnout. Jednotlivé kousky se navíc uvnitř vroucího hudebního korpusu kumulují do rozmanitých tvarů, které nezřídka kloubí křehkou akustiku s kulervoucí agresí, zkrátka oči přecházejí a následně z důlků lezou.

Téhle desce věštím hodně úspěšnou budoucnost, protože snad není metalového fandy, který by neocenil její komplexnost a genialitu. Je skloubením všeho, čím Rage kdy prošli a všeho, co kdy stvořili. A jakkoli byli ty éry odlišné, výsledek je dokonalost sama. Tohle trio blýská na časy. Buďte u toho!