Rok 2007 se zdá být plně v režii novopečené maminky Radůzy. Koncem jara, ještě před narozením syna Atilly, stihla vydat a pokřtít své první DVD „Půjdu, kam chci“, které bylo sestaveno ze dvou říjnových koncertů v pražském Divadle Archa (předcházela mu ne zcela totožná audio stopa s názvem „Vše je jedním“) a listí nastávajícího podzimu už může spokojeně opadat za doprovodu sbírky písní šitých tesknou jehlou v komixovém salonu barokních dam. A žádné strachy, tahle šikulka s velkým uchem rozhodně nebyla vyrobena k nějakému pofidernímu štupování za horka...

Možná až překvapivě tichá a klidná - to je první poznatek z novinky. Pomineme-li totiž přítomnost bicí soupravy a celé „kapely“ hnedle v úvodním vyvedeném čísle „Zářivý prostor“ či v průměrnější závěrečné „Ma phuč mandar“ s hostující Kristýnou Korčkovskou, kde je větší expresivita vzhledem k hlasitosti doprovodu povinností, zůstane nám jediná tradiční „hysterka“ - již ze živého záznamu známá „Celé noci tě volám“ (byť klavír vystřídal spinet, nově doplněný hostující trubkou Miroslava Hloucala). Že by však tohle niternější podání mohlo „Dámám“ nějak uškodit nepřipadá vůbec v úvahu.

Užijeme si hlavně klavíru, mnohde posilněného smyčcovým kvartetem, a připočítáme-li neopakovatelné kouzlo Radůziny poezie, ejhle, máme tu jeden šanson naléhavější než druhý. Pizzicatové volání „Můj počerný anděli“, kousavá láska s francouzskou pečetí v „Něžně a mistrně“, mezi prsty pomalu propasírovaná „Za obzorem“ s obří konejšivou silou hoboje, posmutnělý černobílý „Dopis Taťáně“ či „Pevný úder“ zpěvaččina srdce - to všechno jsou výstavní kousky, kdy se text mazlí s hudbou a společnými silami vytváří celek silný jako biceps protřelého mořského vlka. Samostatnou kapitolou jsou variace „Moře pod Smyrnou“ a „Písně kosmické“ (ano, Jan Neruda), kde skvěle nervní atmosféru (prvně jmenovaná) či pocit jakési nedokončenosti (druhá) navozuje lichost doprovodu. To jsou jasné vrcholy alba, k nimž nutno rozhodně ještě připočíst titulní kousek, kde název hovoří za hudbu a další dvě klavírní procházky - tu s ukradenou dobou „Kráčím“ a rovněž i vyrovnané setkání „Na stolku u hodin“. Černý Petr v ruce tak zbývá pro jediný skutečně slabý moment alba - countryovku „Vařič a mapa“, která zbytku alba nejenže hrubě nedostačuje, ale svou trampsky rozjuchanou veselostí zbytečně bortí jinak přesilnou atmosféru. Inu, stane se.

Příznivci Radůzy ověšené nezbytnou harmonikou či drnkající na kytaře mohou možná cítit křivdu, ale ruku na srdce, proč poslouchat něco, co už tu předtím třikráte bylo? „V salonu barokních dam“ je nahrávka, kterou lze s hrdostí vystavit do řady kvalitativně vyrovnané diskografie téhle písničkářky s velkým P, svým odlišným vyzněním z ní však nutně vyčnívá. Osobně jsem tomu velmi rád.