CEPHALIC CARNAGE jsou na tvrdé scéně již značně etablovaným pojmem, proto bez větších okolků pojďme k představení dílka samotného. Hned na úvod mohu prozradit, že se (opět) jedná o skvělou míchanici extrémních stylů s žánrovými odbočkami, instrumentální dokonalostí a nadprůměrným skladatelským umem. Zároveň se z tvorby coloradských huličů/drtičů tak trochu vytrácí výplachové grindové běsnění (ale nebojte, stále je přítomno v dostatečné míře) a hned na první poslech je zcela evidentní výraznější příklon k „metalovosti“ vlastní produkce. To však na škodu rozhodně není, v komplexu tak nahrávka působí hutnějším dojmem a navíc tato skutečnost neznamená ani ten nejmenší odklon od zvrácené agrese, jež byla „cefalikům“ vždy vlastní; tato v současnosti pouze dostává jiný (a rozhodně ne nezajímavý) rozměr.

Kromě obligátního death metalu se tak pravděpodobně poprvé v historii kapely můžeme setkat s místy až blackmetalovou zběsilostí („Touched By An Angel“) či naopak téměř „heavíkovou“ melodičností. Dojde však i na saxofónek, ponuré doomové nálady, známky oldschoolové příchuti a na své si přijdou také příznivci matematiky (např. v šílené jízdě „Divination & Violation“). Vše je přitom pochopitelně obaleno do – pro kapelu typické – extrémní death-grindové fůze, z níž CEPHALIC CARNAGE vycházejí a z níž prostřednictvím výše zmíněných prostředků vytvářejí brutální náklep plný překvapivých momentů a technických fines. V jednotlivých skladbách se kontinuálně prostřídávají techničtější a experimentálnější úseky s těmi přímočařejšími či houpavějšími, což je také ku prospěchu věci – ucho posluchačovo díky tomu není vystaveno neúnosné míře nepřetržitého proudu komplikovaných pasáží a dostává se mu i zaslouženého odpočinku. Třičtvrtěhodinka muziky tak uplyne jako nic.

Vyzněním nahrávky jsem byl původně trochu překvapen. Čekal jsem možná větší příklon k jiným hudebním vodám (třeba něco ve stylu „Ontogeny Of Behavior“ z minulé desky) a nikoliv tak masivní porci agrese a brutality (přestože vysoce sofistikované a po technické stránce stoprocentní), jíž je nahrávka prostoupena, a která se na člověka válí jako lavina od začátku až do konce, přičemž nedává ani tu nejmenší možnost úniku. Nakonec si však po poslechu „Xenosapien“ pomlaskávám spokojeností a bavím se možná ještě víc než u „Anomalies“. Pevně věřím, že budete i vy.