Čas od času dosáhne autorský přetlak Stephena Kinga velmi vysoké hodnoty (možná dokonce tak vysoké, že se k ní spousta jiných, rovněž objektivně uznávaných spisovatelů, sotvakdy dostane), pročež jeho vydavatelům a literárním agentům nezbude, než mu od něj ulehčit. A jak snáze tomu učinit, než prostřednictvím souboru povídek alias kratších prozaických útvarů, ke kterým měl King vždy jednoznačně vřelý vztah, a které (snad i proto) sypal z rukávu jako na běžícím pásu.

Zdaleka tedy ne poprvé a nejspíš ani ne naposledy (namátkou vezměme tuzemská vydání souborů „Noční směna“ (1996), „Všechno je definitivní“ (2003) či naposledy „Dolanův Cadillac“ a „Pátá čtvrtina“ (2004)) leží před českým čtenářem komplet dvou desítek povídek, jimž je společná především nezměrná autorova fantazie, vdechující jednotlivým příběhům mnohdy více než velmi originální podtext. V tomto případě sice ve spisovatelově mateřštině vyšel jako „Skeleton Crew“ již v roce 1985 (nakladatelství Odeon z něj vydalo v roce 1992 pod názvem „Hodina děsu“ povídky „Zkratka paní Toddové“, „Prám“, „Textový procesor bohů“, „Nona“ a „Úžina“), ale to nic nemění na poutavosti Kingova vyprávění, která je dnes stejně silná jako musela být před zmíněnými dvaadvaceti lety.

„ … najde se spousta lidí, kteří by neprošli pod žebříkem nebo by neotevřeli deštník v domě. Myslím, že v takových případech hraje jejich racionální myšlení falešný stereo doprovod iracionálnímu podvědomí. A kdybych měl definovat „iracionální podvědomí“, řekl bych, že je to takový polstrovaný pokojík uvnitř v naší hlavě, úplně prázdný až na karetní stolek, na kterém neleží nic kromě revolveru nabitého pružnými kulkami. Když pak na chodníku uhnete stranou, abyste obešli žebřík, nebo vyjdete z domu do deště se zavřeným deštníkem, odloupne se jedno z vašich já, vstoupí do toho pokojíku a zvedne revolver ze stolku.“ („Balada o pružné kulce“)

On by to vlastně ani nebyl Stephen King, kdyby tomu tak nebylo, co si budeme vykládat. A stejně tak  by to nebyl on, kdyby celému svazku nevévodilo takové hororové dusno a napětí, že by se chvílemi dalo krájet, nejlépe samozřejmě pěkně ostrým nožem. Někdy v tom nejklasičtějším možném duchu, jaký si jen lze představit, někdy s drobnými ústupky nepobratelně bujaré autorově fantazii, mířícími až za hranice stylu, většinou však opravdu poctivě „od podlahy“. Na prvním místě stojí samozřejmě „Mlha“, nejdelší a zároveň nejdůležitější práce v celé knize, na níž si lze přímo učebnicově ukázat, co vlastně máme na mysli, když říkáme „v tom nejklasičtějším možném duchu“. Záhadná mlha zahalující všechno kolem, strach z neznámých a smrtelně nebezpečných tvorů ukrývajících se v ní, k tomu nezbytný ždibec sociální sondy a konec, ze kterého nebudete zrovna dvakrát moudří. Od samotného počátku se nezbavíte drobného mravenčení v zátylku a když otočíte poslední list, jen si ověříte, že King zde prostě, jednoduše a tradičně exceluje. Do stejného pytle zapadnou i povídky typu „Opice“ (její konec je však vyřešen možná trošku nešťastněji, než bývá zvykem), „Jaunt“, „Prám“, „Muž, který nepodával pravici“, „Obraz smrtky“, „Plážový svět“, „Náklaďák strejdy Otta“ anebo „Babička“. Jejich stavba, zakotvená buďto na neotřelém nebo alespoň zručně uchopeném námětu, míří také jednoznačně do černého a čtenář by podle všeho neměl mít příležitost říct, že by zaváhal byť jen nad jediným řádkem. Z druhého soudku jsou to pak povídky, kterým King dodává další rozměr tím, že je zbavuje závislosti na syrovém strachu, v mnohých případech pochopitelně ve prospěch věci. Tak víceméně úsměvná „Zde jsou tygři“ nepostrádá určité kouzlo, zejména s ohledem na evokaci puberťáckých školních let každého z nás, „Textový procesor bohů“ zase pobaví jako jedna z mála Kingových prací, jíž byl do vínku dán vlastně pozitivní závěr a třeba „Zkratka paní Toddové“ má tendenci vás totálně dostat určitou animální živelností, kterou je prosáklá skrznaskrz, horor, nehoror. Příznivcům jakoby zasněného a mnohdy ne zcela jasného vyprávění, jímž ostatně King proslul rovněž, přijdou dozajista vhod věci jako „I povstal Kain“, „Nona“ nebo „Úžina“, a na prázdno nevyjdou ani ti, jimž ze všeho nejvíc vyhovuje King vypravěč, obyčejně se zamýšlející nad nějakým obecným nešvarem („Kšeft na svatbě“ nebo skvělá „Balada o pružné kulce“, založená na staré známé poučce o tom, že spisovatel má psát o tom, co zná nejlíp – tedy o psaní).

Aniž bych tedy chtěl záměrně nosit sovy do Atén (a při vědomí toho, že nic smysluplnějšího bych tady stejně nevymyslel), nezbývá mi než nahlas vyjádřit obvyklé potěšení nad obvykle stabilní Kingovou formou, promítnuvší se i do „Mlhy“. V několika málo případech jsem se sice nepatrně zadrhnul (dvě nezvyklé básně „Paranoia: Zaklínadlo“ a „Pro Owena“ z nich nevyjímaje), nicméně celkový efekt, o nějž by nám mělo jít především, byl stejně obvykle nadprůměrný. Vojensky řečeno, během mé služby se nic zvláštního nestalo, pane Kingu, a jsem za to znovu moc rád.