„Úplná změna a zlom v kariéře, nová éra DEADSOUL TRIBE, přitom však typický Devon Graves s flétnou coby obchodní značkou a poznávacím znamením.“ Tyhle a podobné výkřiky jsme si mohli přečíst v souvislosti s pátým řadovým albem kmene Mrtvých duší nejen na domovských stránkách kapely. „Tribal metal“ má prý být nadále označován jejich styl, každý si v něm najde to své, od Bacha po Vlacha, či v tomto případě spíše od Petera Gabriela po TOOL. Inu, řeč se mluví, voda teče a otázkou vždycky zůstává, zda i praxe promluví stejnou řečí a na to není lepšího ověření, než se nechat zkusmo ukolébat ďábelskou ukolébavkou, ať už jste v reálu spíše rohatí rarášci nebo andílci s panenskou svatozáří.

„Kecal? Že prý s velbloudem?“ Změny tu skutečně jsou, však také po čtyřech předchozích albech jako přes kopírák ani nebylo jiného východiska a rozhodně nejde jen o nějaké kosmetické serepetičky. Přes slechy hnedle praští zvuk, který má k dokonalosti rozhodně daleko. Bubny puštěné do prostoru, avšak utlumené, jakoby hrály za stěnou, elektrické kytary podivně rozplizlé, celé to odkazuje k dávnému a dnes už zřejmě i sběratelsky ceněnému demo snímku mistra Gravese, na jehož základě kdysi získal smlouvu s InsideOut. Jestli to byl záměr, neudělal mi vůbec radost, neboť veškeré další snažení shazuje. Především v přímočařejších skladbách typu úvodní „Psychosphere“, postavené kolem opakujícího se basového riffu či rychlé jízdě „Here Come The Pigs“ tak DEADSOUL TRIBE zní jako staří PSYCHOTIC WALTZ v dobách před „Bleeding“ a to je v dnešní době už trochu málo, navíc když narozdíl od časem prověřených psychotických kultovek jsou zmíněné skladby přímočaré až hanba a téměř nic se v nich neděje. Potud tedy inovace k horšímu.

„Nekecal, s velbloudem!“ Takže i díky zvuku nejlépe působí náladovky typu „A Stairway To Nowhere“ či „Fear“, s typickou melodikou a nezaměnitelným hlasovým otiskem hlavní persóny ansámblu nebo různorodější a proaranžovanější kousky, jako kupříkladu nejdelší albový zápis „Goodbye City Life“. Slibované větší zapojení flétny bylo určitě dobrým tahem, což potvrdí nejen instrumentálka „The Gosamer Strand“, kde Devin skutečně válí a dokazuje, že ze svého umění pranic nezapomněl. A nakonec jsou uchu po chuti i skladby vedené v tom nejprovařenějším duchu starých (dobrých) kmenovek - hypnotická „Any Sign At All“ s vypjatým refrénem nebo svižná riffová záležitost „Futher Down“. No a závěr alba má plně v režii titulní skladba a je zcela pochopitelné, že shromáždí ty nejsilnější zbraně družiny pána z Gravesů pod jednu střechu, čili závěr jak má být.

„Kecal, nekecal, hlavně s velbloudem!“ Přiznám se, že úplně přesně nevím, co s touhle ukolébavkou počít. Změnu DEADSOUL TRIBE skutečně potřebovali jako sůl, o tom žádná a za svou odvahu zaslouží obrovskou pochvalu. Jen si nejsem jist, jestli se kolébka měla rozhoupat právě tímhle směrem a především zda bylo nutné čertíka uvnitř zamotat do tak nepřátelské zvukové zavinovačky. Osobně tedy stále váhám. Ale co, nasadím dudlík a zkusím počítat další ovečky, třeba už konečně zaberu...

P.S.: Trochu nejasné dřívější psaní názvu kapely vykrystalizovalo do dnešního DEADSOUL TRIBE, avšak provázání se starší tvorbou v názvu recenze nutilo rozdělit. To jen na vysvětlenou těm všímavějším.