Americká čtveřice se nám po dvou letech od své předchozí fošny „Wake The Dead“ (2005) hlásí znovu s poctivou porcí řádně nasraného hardcore. I přestože se jejich vydavatelství  v současné době snaží rejžovat na  momentálně určující vlně emo-core a kromě několika skutečně kvalitních partiček vydává alba celé řadě uplakaných nedochůdčat (AIDEN a jim podobní), kteří věnují větší pozornost své pěstěné patce než vlastní hudbě, zůstávají burani z COMEBACK KID jednou z těch mála neúprosných. Novinka „Broadcasting…“ je zárukou poctivé sekanice, která se bez uzardění dá nazvat ukázkovou. Vlastně nikomu ani nemusí vadit vyhazov předchozího frontmana Scotta Wadea, kterého kytarista a šéf celé sebranky Andrew Neufeld za mikrofonem bezezbytku nahradil.

Na téhle partě jsem si už minule cenil několika výrazných prvků, které zmítají jejich tvorbou. Za prvé je to ctění základů hardcore jako stylu – přímočarého, rychlého, znepokojivého a pulzujícího v těch nejzběsilejších tranzech napumpovaného nervního systému. Stylu prostého jakékoliv naděje, zbytečného sebeoblbování a vlastního snění ať už nad onanistickými nástrojovými orgiemi či přehnanou podbízivostí vlastních songů. Nic takového se u nich neděje. Oni jsou zkrátka doživotními odsouzenci v útrobách betonové cely. Za druhé to byla jejich skvělá znalost momentálního terénu a to nemyslím na nějakou snahu zalíbit se za každou cenu širokému spektru fans, ale mám spíš na mysli znalost moderních postupů a kytarového zvuku, protože, jak už jsem se zmínil výše, ten jejich „old school“ je prostě vysekán v tak moderní zvukové podobě, že si prostě téhle formace musí každý dlouhodobě nazlobený tílkař všimnout. Za třetí je to samozřejmě náboj, nápaditost a kvalita písní samotných, co dělá z COMEBACK KID jednu z nejlepších současných akvizic tohoto letitého žánru. Jejich skladby totiž nepostrádají nic z toho, co má mít takto se vyjadřující kapela na srdci. Převážně rychlá tempa, obrovské množství výtečných riffů a kytarových figur, divoký a moderní sound, skvělá úderná rytmika, která to nepřehání s technikou a především výrazný křikloun v popředí, kterým Andrew Neufeld určitě je. Jeho projev, který mnohokrát skladby vygraduje až na pomezí chorálů, má zkrátka charisma vůdce fotbalového kotle.

Pokud budu mluvit o záporech, pak zmíním jen nebezpečí přílišné jednolitosti nahrávky, která je v první polovině přeci jen o něco více opatřena výraznějšími refrénovými nápěvy. Takže jediným mírným zádrhelem je zde hrozba povolení posluchačské koncentrace, což by mohlo dělat problémy hlavně těm, kteří nejsou žánroví srdcaři (já také nejsem). Album je to však velmi dobré. Ostatně jako vždy u COMEBACK KID.

CD k recenzi poskytli Day After records