Platí-li pro heavy metal nějaké všeobecně závazné zásady (jakože zřejmě ano), pak výjimku z nich rozhodně představuje pravidlo, podle nějž je opakování matkou moudrosti. V průmyslu těžkého kovu totiž není těžké se opakovat, rozhodně ne, a proto tak činí stále větší počet jeho představitelů. Spolu s ním se tak ale automaticky zvyšuje i počet nahrávek, které v důsledku opakování se za mnoho nestojí, a konečným důsledkem téhle rovnice je jednoznačně neplatnost úvahy o moudrosti opakování v kovových poměrech. Aby ale takové konstatování nabralo dostatečné vážnosti, bude to chtít nějakou tu výjimku, že ano. Jednu takovou mám samozřejmě po ruce a nehodlám (cože?) kvůli ní dokonce ani opustit tuzemské vody.

„Bleak Ruins Reality, Emptiness, Misery,
Covered By Night I Write This Bitter Diary,
Paper Of My Own Skin, A Pen Of Pointed Pin,
Dokument Of The Fall, A Lament For Us All“ („Diary“)

Vskutku vzletný a lehký metalový dojem, který jsem si (byť opožděně) osvojil při poslechu druhého a prozatím nejzásadnějšího alba moravských SIX DEGREES OF SEPARATION „Triotus, Tricephalus And Tribadism“ (2005), je tady znovu. S potěšením mohu konstatovat, že jistá moje nervozita, spojená zejména s obavou ze vstupu do téhož brodu téže řeky po dvouleté odmlce, nebyla v případě „Chain-driven Sunset“ absolutně na místě. Ano, známky jisté setrvačnosti nám z toho všeho nepochybně vyčnívají, ale s ohledem na nesporné skladatelské kvality kapely (a tedy zejména zpívajícího basisty Doctora) je to protentokráte k absolutnímu prospěchu. V duchu těch nejzvučnějších předloňských skladeb typu „Masterpiece Of Pain“ či „Light Hates Me“ nám zde totiž SIX DEGREES OF SEPARATION již jaksi samozřejmě rozvíjejí ten svůj heavy-doom-deathmetalový propletenec v nepropustná melodická tenata, do nichž nás také záhy nachytají jako nemotorná a slepá ptačí mláďata. Čistou a temnou silou, pulsující v drtivé většině předváděných riffů, závratnou spektakulárností, zakletou do spousty melodických linek, a zneklidňující a ohromující nejistotou, vdechnutou do lechtivě melancholických textů. Na téhle procházce sklíčeností (nejen) našeho věku je zkrátka téměř naprosto vše usazeno do toho nejoptimálnějšího místa určení, aniž by zároveň odkudkoliv bylo cítit cokoliv nuceného či dokonce nepřirozeného. Invenčně narvaným skladbám vévodí dnes již tradičně probíjející Doktorův zpěv (se slušnou anglickou výslovností, a ne že ne!), dvojice kytar si ani na chvíli neoddychne od působivého sólování a atmosféra je doopravdy k zbláznění. „Diary“, „God Strikes Twice“, či „Lucius“, nádherně vzletný „Ikaros“ nebo totálně mrazivé skorobalady „Freezing Misery“ a „Abscission“), tam všude protéká zpovědnicí SIX DEGREES OF SEPARATION syrový žhavý kov a kapela ho neváhá slít do forem, v nichž je tomhle materiálu (přes všechnu jeho průhlednost a zařaditelnost) předurčeno nikdy nevychladnout.

Pakliže tedy krom značně temného škatulkování máte rádi také metalovou otevřenost a upřímnost, jste tady jednoduše správně. A pokud byste se snad náhodou chtěli ještě zeptat, jak jsem na to přišel, odpověď bude stručná. Tihle kluci to v sobě prostě mají.