Druhý koncertní večer festivalu STIMUL představil interprety z poněkud opačného žánrového spektra. Trojice vystupujících ve své tvorbě různou měrou spojuje protikladné aspekty hluku a ticha, pohybujíce se v oblasti volné improvizace, noise postupů, psychedelie či minimalismu. A tomuto v některých ohledech vesměs komornímu večeru byl uzpůsoben i koncertní sál divadla Archa, který návštěvníkům umožnil pohodlně se usadit a nechat se unášet zvukovými experimenty a náladami vystupujících.

Jako první se představili MY CAT IS AN ALIEN. Hudební projev jakož i pódiová stylizace plně odpovídá pojmenování tohoto italského dua, jenž v průběhu svého vystoupení aktivně využívá blikajících pistůlek, paprskometů či světelného meče nejen jako rekvizit, ale rovněž jako dalších nástrojů. Noiseové plochy dvou kytar plné opalizujících efektů dokázaly v sále záhy navodit atmosféru chladného, nekončeného vesmíru, v jehož neprostupném tichu bylo lze tu a tam zachytit bzučení zatoulaných rádiových vln. Táhlé a hezky gradující kompozice se přelévaly od masivněji pojatých „drone“ poloh, až po jemné ševelení prostoupené takřka nepřirozeně vysokým a jemným hlasem jednoho z protagonistů, tu a tam doplněné perkusemi a bicími. Zhruba třičtvrtěhodinové vystoupení podpořené bezmeznou zaujatostí vystupujících svým konáním uběhlo takřka mrknutím oka a v mysli zůstal chvilkový otisk příjemné euforie z přítomnosti trochu jiného světa.

Rakousko-kanadský projekt TRAPIST patřil toho večera z pohledu přímočaré divácké a zvukové přístupnosti patrně k těm nejsnáze stravitelným. TRAPIST staví spíše na minimalistickém hudebním pojetí. Základní součástí koncertního setu byly tentokráte „tradiční“ nástroje, na jejichž základě hudebníci postupně rozvíjeli křehkou zvukovou koláž postavenou na výrazné, přesto jemné rytmice a množství doplňujících elektronických efektů či samplovaných vsuvek. Tu a tam se vyskytnuvší hlukový záchvěv pouze podtrhl jinak velmi klidně plynoucí a letargickou náladou opředené vystoupení, které jednotlivé zvukomalebné stěny nechávalo spolu s ambientním vlněním plně rozeznít v tichem prostoupeném sále.

Po krátké přestávce přišel na řadu mnohými dlouho očekávaný japonský kytarový guru volné improvizace a noise postupů Keiji Haino, který je rovněž znám ze spolupráce s Johnem Zornem, formacemi RUINS, BORIS a mnoha dalšími. Hainův set byl po hudební stránce logickým vyvrcholením večera, mimo jiné také z hlediska zvukové syrovosti. Byl však rovněž podnětem k odchodu diváků, k němuž docházelo v průběhu celého setu. Vystoupení japonského kytaristy nepostrádalo určitý náznak koncepčnosti, zejména pak v jeho rozčlenění do tří odlišných částí, ve kterých postupně vystřídal celé spektrum zvukových i hudebních poloh včetně svého hlasu, s nímž v závěrečné části pracoval jako s dalším nástrojem. Po úvodním noiseově kytarovém přednesu plném „vazbení“ a zkreslujících efektů, v jehož atonálnosti bylo nakonec přeci jen možné rekonstruovat střípky určité struktury a celistvých motivů, přišla na řadu syrová zvuková hra s tereminem a dalšími „kouzelnými krabičkami“, která posluchače zcela přikovala do židlí nejen takřka primitivně tepající rytmikou, ale rovněž náhle stoupajícími a překrývajícími se masivními, řvavými hlukovými stěnami, které nyní až teatrálně působící alchymista Haino usměrňoval do hutných sonických proudů rozlévajících se do každé skuliny sálu (představu si můžete udělat např. zde). Závěrečné pohrávání si s hlasem v podobě animálního, zkresleného řevu, až po postupné budování takřka meditativních chorálových smyček, které představily zcela kontrastní, takřka něžnou tvář Hainova projevu, vyústilo v očišťující katarzi v nejlepším duchu řecké tragedie. Civilní rozloučení se a excentricky působící japonský kytarista se rozplynul do tmy zákulisí, čímž zároveň skončil velmi vydařený druhý koncertní večer festivalu.

Fotografie: Dreckus