THE GENOTYPE - ONEIRONAUTS
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skutečnosti, proč se stali právě kalifornští KORN nejúspěšnějšími protagonisty první vlny zaoceánských nu-metalových kapel, se vlastně vůbec nedivím. Muzika, se kterou tehdy koncem roku 1994 nebojácně vypálili do klubů, byla absolutně odlišná od všeho, co bylo do té doby k slyšení a už vůbec nemluvím o její bizarní pódiové prezentaci, obsahující nezvyklé pohyby všech zúčastněných figur včetně strhující bitvy frontmana Davise s démony vlastní psýchy. Ještě ke všemu se celý spektákl neurvale dotýkal známých bolístek tehdejší generace libující si v pózách trpitelů a ve vlastní nevyléčitelné frustraci. Když k tomu všemu přidáme image povědomě vyhlížejících ošuntělých kluků z ulice, doplněnou tehdy moderními dready a volně plandajícím sportovním oděvem, nové „(ne)hvězdy“, které najednou začal každý chápat a se kterými se mnoho lidí ztotožnilo, byly rázem na světě. Své udělaly i na tu doby neobvykle perverzní zkazky zpěváka Jonathana Davise v propagačních materiálech KORN, které měly nahlodat mnohé bulvární zvědavce a přinejmenším rockovým posluchačům přiblížit skutečnost, jak těžké bylo vyrůstat v malém Bakersfieldu.
Hlavní devízou ranné tvorby KORN byl osobitý projev zpěváka Jonathana Davise, který při koncertech ze svého rozpolceného nitra vyždímával naprosto všechno. Jeho nasazení, držené jen nepatrně pod hranicí fyzického i psychického kolapsu, pohánělo kapelu silou, která zacházela daleko nad schopnosti všech tehdejších stylově spřízněných formací. Zvuky, které ze svého hrdla vystřeloval, připomínaly spíše řev trpících zvířat než zpěv rockové kapely. Druhým triumfem byla spolupráce s mladičkým producentem Rossem Robinsonem, který se postaral o to, aby se právě KORN ve svých začátcích navždy zapsali jako bourači tehdejších hudebních dogmat, jakými byly zvuk rockové nahrávky nebo struktura samotné skladby. Ve studiu zdravě nadšený Ross z kapely vždy vydoloval maximum a pomocí tehdy moderní techniky opatřil její zvuk dosud nikde neslyšeným podlazením. Technická vyspělost, bohatost a přesnost kytarové hry, která byla do té doby ve většině případů upřednostňována (zejména v metalovém žánru), ustoupila v podání KORN na druhou kolej. Do popředí se najednou draly silné emoce a zvýrazněná rytmika, za kterou duněly matné malby z podlazených kytar. První eponymní album šokovalo nepřipravený svět svojí jinakostí, vztekem, energií i temnou atmosférou. Druhé stvrdilo pozici KORN coby stylových průkopníků a posunulo kapelu dál do temných chodeb rozdrásané lidské duše.
Skladby na „Life Is Peachy“ (1996) byly oproti debutu kratší, ale lepší. Jakoby se poučený Robinson snažil vystavět dokonalé dílko pouze z nejlepších fragmentů reprezentující KORN na první desce. Záhrobní atmosféra u nich zůstala a ještě zesílila, všudypřítomný strach a fóbie z vlastní dospělosti taktéž, budoucnost se zdála být navždy utopena v depresi a paranoia narůstala ruku v ruce s užíváním alkoholu a lehkých drog. Ve skladbách nebylo těžké tušit přibližující se stíny trýznitele rozvrácené rodiny. Proto všechno je „Life Is Peachy“ (1996) do dnešních dnů nejděsivějším albem KORN. Dokonalý soundtrack k horroru, který nevychází ze žádných vymyšlených báchorek, ale z každodenní reality života amerického bílého odpadu. Album nabídne oproti prvotině monumentálnější zvuk a občas i poměrně atraktivní zpěvové linky („Good God“, „No Place To Hide“). Dočkáme se zde dokonce i několika skutečných hitovek („A.D.I.D.A.S.“, „Ass Itch“), prvků rapu („Wicked“), cover verze coby krátký fragment klasiky (Lowrider“) i naprosto neidentifikovatelné zběsilosti („Twist“). Po „Life Is Peachy“ (1996) jedou KORN obsáhlá turné, včetně vlastními silami organizované „Family Values Tour“ a připravují se na svůj definitivní průlom mezi absolutní rockovou elitu, což se jim také o dva roky později daří s třetím albem „Follow The Leader“ (1998), které znovu posunulo KORN k širší posluchačské veřejnosti. Ale o tom až zase někdy jindy.
Klasické album, které pomáhalo budovat výsadní pozici KORN na současné hudební mapě.
Jonathan Davis
- vokály
Munky
- kytara
Fieldy
- baskytara
Head
- kytara
David Silveria
- bicí
1. Twist
2. Chi
3. Lost
4. Swallow
5. Porno Creep
6. Good God
7. Mr.Rodgers
8. K@ ..%!
9. No Place To Hide
10. Wicked
11. A.D.I.D.A.S.
12. Lowrider
13. Ass Itch
14. Kill You
The Serenity Of Suffering (2016)
The Paradigm Shift (2013)
The Path Of Totality (2011)
III – Remember Who You Are (2010)
Untitled (2007)
Unplugged (2007)
Live & Rare (2006)
See You On The Other Side (2005)
Greatest Hits Vol. 1 (2004)
Take A Look In The Mirror (2004)
Untouchables (2002)
Issues (1999)
Follow The Leader (1998)
Life Is Peachy (1996)
Korn (1994)
Datum vydání: Úterý, 15. října 1996
Vydavatel: Epic / Immortal Records
Stopáž: 47:00
Produkce: Ross Robinson
Studio: Indigo Ranch Studios
pre mna 2hy najlepsi album od koRn, po nie celkom bezchybnom debute tu skladatelsky rastu + ako keby dokonale zhudobnili temnotu :)
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Jak může znít doom metal s blízkovýchodními vlivy, když se urve ze řetězů a nabere na rychlosti a progresi, to ukazuje v Londýně sídlící parta kolem výrazné zpěvačky Niny Saeidi. Tahle hudba nakopává zadele.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.