Když se tak člověk zamyslí nad tím, kolik světově proslulých metalových spolků už jsme od památného roku 1989 mohli shlédnout a vyslechnout v domácích halách a klubech, s potěšením zjistí, že ten seznam  je již skutečně obsáhlý. Přece jen se však tu a tam najdou nespatřené výjimky, nad nimiž si člověk občas posteskne, pokud ovšem za nimi samozřejmě nehodlá vyrazit někam do zahraniční či na všemocné letní monstrfestivaly. Ve čtvrtek 18. října 2007 se nicméně počet těchto výjimek znovu snížil, neboť jsme přišli rovnou o dvě z nich. Jednak o finské válečníky TURISAS (což by pochopitelně ještě nebyla taková výhra), ale zejména o americké klasiky ICED EARTH, které ten večer do útulných prostor brněnské Flédy dovezli Shindy Productions, jimž za to patří neskonalý díky určitě (nejen) všech příznivců zámořských stylotvůrců.

Plánovaný brzký začátek koncertu se zanedlouho přetavil v nástup TURISAS, kteří, věrni tradičním kožešinám a červenočernému warpaintu, nezůstali nic dlužni své pověsti metalových dobrodruhů, a v přímém přenosu se dokonce jevili daleko šťavnatějšími než z albových záznamů. Pódium jim sice bylo evidentně malé, takže určitě nedošlo na všechny detaily jejich obvyklého vystoupení, ale to předvedený výkon nijak výrazně nesnižovalo. Litovat tedy snad můžeme jen toho, že koncertní set finů (oproti oficiálně uváděné sestavě s akordeonistkou), završený svojským coverem BONEY M „Rasputin“ a všeříkající titulní skladbou debutu „Battle Metal“, byl skutečně velmi, velmi krátký, a že by také mohlo chvíli trvat, než dojde ke splnění zpěvákem Warlordem učiněného příslibu brzkého koncertního návratu.

To následující představitelé role předskokanů, kanadští thrashoví nestoři ANNIHILATOR, už se vrátili poněkolikáté, a přesto, troufám si tvrdit, zřejmě k radosti stále menšího počtu příznivců. Důvod je prostý - parta kolem momentálně znovu dlouhovlasého kytarového mága Jeffa Waterse totiž snad jen krom „Clown Parade“, alias úvodní skladby aktuálního alba „Metal“, předvedla pouze stále dokola ohrávaný set skladeb „King Of The Kill“, „Set The World On Fire“, „W.T.Y.D.“, „Never, Neverland“, „Phantasmagoria“ a „Alison Hell“. Jejich bezchybné živé provedení sice nikoho určitě neurazí, nicméně fakt, že prakticky totožný play list jsem v podání ANNIHILATOR slyšel například také v roce 2003 ve Wackenu, určitě spolu s méně přesvědčivým materiálem posledních studiových nahrávek nasvědčuje tomu, že kanaďům zřetelně dochází dech. A nemají tím pádem daleko k tomu, aby se stali karikaturou sebe sama, donekonečna jen a jen obehrávající pár kdysi dávno se osvědčivších skladeb, což by pochopitelně znamenalo naprostý krach jejich dnešního ještě jakž takž solidního renomé. Ale to už by samozřejmě byla zcela jiná kapitola.

ICED EARTH naproti tomu řeší problém z poněkud jiného soudku, pokud tedy v tomto případě vůbec můžeme hovořit o problému. Ano, Tim „Ripper“ Owens (který mě osobně mimochodem tak už podruhé znemožnil vidět světovou legendu v nejoriginálnější sestavě, když prvně se tak stalo v roce 1998 v případě JUDAS PRIEST ve Sportovní hale), již definitivně zabydlený v řadách floridské riffové eskadrony, totiž zkrátka neumí a tudíž ani nemůže zpívat jako nezapomenutelný Matthew Barlow, což je dozajista skutečnost vyvolávající nejrůznější reakce. A bylo to samozřejmě poznat hned v prvním okamžiku, kdy v Brně došlo na některou z věcí z období před albem „The Glorious Burden“ (2004), v tomto případě tedy „Burning Times“. Marně se „Ripper“ snažil dostat do Barlowova výrazu, se svým štěkavým ječákem na to prostě neměl. Naštěstí mu však netrvalo dlouho, aby na to také sám přišel, a když se definitivně rozhodnul být sám sebou, stal se koncert luxusní záležitostí, při níž Owens dodával starým skladbám nový, řekl bych ještě více power metalový výraz. Výraznou měrou tomu napomáhal také velmi (ale opravdu velmi, což považuji za nutné zdůraznit, neboť podobnou čistotu, vyrovnanost a průraznost jsem již skutečně velmi dlouho neslyšel) povedený zvuk, a vlastně tak nějak celý ten fakt, že to byli ICED EARTH a že hráli s opravdu stoprocentním nasazením. Charismatický Jon Schaffer střídal celkem pět kytar (a ve „Stormrider“ si také řádně zazpíval), „Ripper“ mu zdatně sekundoval svými okázale neurvalými a hardcorově laděnými gesty a pohyby a když už jste se třeba nabažili pozornosti upřené k těmhle dvěma středobodům kapely, byl tady i zbytek muzikantů, rovněž nepřehlédnutelný (příkladmo basista Dennis Hayes v „Draculovi“, kde na svých šest strun s přehledem zvládnul geniální studiovou předlohu z alba). Obtěžující a místy i nedýchatelné horko nikomu nevadilo (stejně jako kvůli filmovému natáčení podruhé zahraná „Ten Thousand Strong“), frenetický ohlas pronásledoval každou doznivší skladbu, takže poctivá hodina a půl v téhle vybrané americké společnosti (třebaže aktuální album „Framing Armageddon: Something Wicked Pt. 1“ nemá všechny náležitosti excelentního opusu) znamenala opravdu to nejlepší, co jsme mohli momentálně od ICED EARTH dostat. A myslím, že nejen já jsem si to převzal se vším všudy a nejen já jsem moc zvědavý, zda rovněž do éteru učiněný příslib dalšího tuzemského vystoupení starých harcovníků také někdy dojde uskutečnění. Něco mi totiž říká, že bych znovu nechtěl chybět.

Play List ICED EARTH:

„Overture“, „Something Wicked (Pt. 1)“, „Ten Thousand Strong“, „Declaration Day“, „Burning Times“, „Violate“, „Vengeance Is Mine“, „A Charge To Keep“, „Stormrider“, „Dracula“, „The Hunter“, „Ten Thousand Strong“, „Hold At All Cost /Gettysburg (1863)/“, „Melancholy (Holy Martyr)“, „My Own Savior“ a „Iced Earth“.