Svět je jeden velkej Babylon, kde se matou jazyky, kultury, osudy... Jedno takové zmatení se událo v roce 1999 v newyorské Lower East Side, kde se dala dohromady opravdu pestrobarevná kongregace světových muzikantů – ukrajinský zpěvák, ruský houslista, jeho krajan akordeonista-harmonikář a israelský kytarista. Dále pak Etiopiec, čínská Skotka, thajský Američan, Ekvádorec a konečně také Američan. Čistý, jde-li to. Říkají si GOGOL BORDELLO, nechtějí měnit svět, nechtějí řešit problémy, chtějí si prostě zapařit. A stýská se jim po Karpatech...

Věhlas těchto „SEX PISTOLS světové world music“ šíří nejen sami hudebníci, ale i média, kterým se podobné příběhy z podsvětí líbí. Bez zveličování, Gogolové by se v pohodě obešli i bez hypeu a cancání o atmosféře běženecké minority v USA... Obejdou se bez okázalé snahy škatulkovat jejich hudbu duchaplnými termíny jako gypsy punk nebo zmíněnou pistoláckou paralelou. GOGOL BORDELLO umí něco, co neumí jen tak ledaskdo. Umí vytvářet naprostý hudební Babylon, v němž se matou jazyky tak dokonale, že za chvíli nepoznáte, posloucháte-li více punk, ruskou častušku, raggae, latinu nebo čert ví, co ještě. Cikánské geny se v nich nezapřou a právě vliv karpatské  peprné, houslemi roztančené a skočné lidovky je velice výrazný. Ale podobně jako na předchozích albech je východní kořen pouze jednou z mnoha ingrediencí, ze které Gogolové míchají lektvar na splíny.

Pojem punk automaticky sugeruje nářez a první signální, jenže právě tomu se dokáží muzikanti velmi účelně vyhnout. Skladby nejsou prvoplánové, nemají očekávaný tah na branku v tom smyslu, že by se v úvodu nasadil motiv a ten se jen vygradoval. GOGOL BORDELLO jsou neskuteční hračičkové, kteří strašně rádi mění dynamiku, tempo, žonglují s žánry a patlají všechno možné. Díky fenomenálnímu citu pro rytmus to perfektně lepí a nerozpadá se to. Nápad smíchat hudební feeling instrumentalistů z různých kultur vytváří kolem Gogolů auru jakéhosi univerzálního hudebního esperanta, které si vypůjčuje z různých světových stran a přitom zůstává dokonale srozumitelné. „Super Taranta!“ je plná vynikajících a proměnlivých skladeb, které se právě díky mnohotvárnosti jen tak neoposlouchají a pokaždé vám nabídnou zážitek z nevázanosti a radosti z muzicírování. Barvami explodující kabaret, kde jsou vítání všichni, bez rozdílu barvy pleti a vyznání.

Přiznám se, že předchozí alba kapely znám jen velice zběžně, což nic nemění na tom, že „Super Taranta!“ si mě dokonale získala a na dlouhou dobu vyhnala z hlavy nutnost pouštět si předchozí řadovky. Karpatsko-světoběžnická party zuří s neuvěřitelnou intenzitou a pokud se do ní zapojíte, nebude vám pomoci. Kdo slyšel, ví, o čem mluvím. Nashle za pár dnů v Arše.