OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Musím přiznat, že jsem byl velmi překvapen, když jeden nejmenovaný redakční kolega čistě lakonicky podotkl, že v sestavě ELYSIUM mimo jiné působí i ex-kytarista RIMORTIS. Zarytí odpůrci patetického speed metalu však nemusí obracet oči v sloup, místo trylkujících, optimismem přetékajících melodií a nadoblačného falzetu totiž dostanou něco docela jiného. Středem hudebního zájmu pětice z Týnce nad Labem je thrash/death, konkrétně pak jeho melodičtější, především skandinávské postupy citující forma. Jedinci upírající svoji pozornost na sever tedy mohou s jistou nadějí vstoupit a pomalu začít objevovat taje „Soukromého pekla“. Ovšem přesto pozor, neb ELYSIUM vaří i z jiných ingrediencí, občas vyrukují s nečekanou „core“ vsuvkou nebo dokonce s techničtěji zabarvenou kytarovou linkou.
První věcí, která překvapí (a to v pozitivním slova smyslu) je zvuk nahrávky, na poměry domácích studií, potažmo pak obýváků a garáží, důrazný a plnokrevný. Nutno ale podotknout (a v konečném důsledku i sejmout klobouk), že se bavíme o nahrávce, která vznikla za pouhých 24 hodin, ne o vybroušeném díle, jehož zvukový kabátec se pečlivě vyšíval a dolaďoval do nejmenšího detailu během týdny trvajícího pobytu ve stínu mixážního pultu. Ale i tak toho ELYSIUM za ten jediný den stihli tolik, že by i zprofanovaný hrdina jednoho filmového „trháku“ Jack Bauer zblednul závistí. Dalším aktivem, které na „Private Hell“ zaznamenávám je snaha o pestrost, i když se pracuje v jednoznačně vytyčeném žánrovém prostředí za užití poměrně omezených výrazových prostředků, týnecká pětice dělá všechno proto aby ani chvilku nenudila. Nutno dodat, že ve většině případů je tato snaha korunována úspěchem, ať již je to díky častým tempovým změnám, slušně odvedeným sólovým výpadům nebo výkonu důrazného vokalisty Jiřího Veselého (dovolil bych si vytknout jen to zbytečné protahování koncovek, především pak v první skladbě „Tribute To A Baneful Race“). Naopak velmi podstatným negativem „Private Hell“ je jeho vysoká zaměnitelnost. V současné době se rozhodně nezdá, že by melodický thrash/death nějak výrazně ustupoval ze svých pozic, ba právě naopak, zejména ze severu se valí stále nové a nové kapely, které ještě rozšiřují již tak početnou členskou základnu. V téhle konkurenci je skutečně velmi těžké být nějakým způsobem originální a nezapadnout tak do moře šedých, žádnou přidanou hodnotu nenabízejících kapel. Zatím se to nepovedlo ani ELYSIUM, a to i navzdory jejich nadějné expanzi mimo stylové mantinely v podobě techničtěji pojatých meziher (patrný vliv DEATH).
Závěrem si pro nás pánové přichystali malou hádanku, když na poslední pozici tracklistu zařadili jakýsi tajemný „cover od HYPOCRISY“. V bookletu sice není uvedeno o jakou položku se jedná, já vám však prozradím, že volba padla na „Roswell 47“, samozřejmě zásadní to skladbu z kouzelného „Abducted“, high-lightu diskografie švédských hermetiků.
ELYSIUM natočili bez diskusí nadprůměrnou desku, bohužel však v časech nadbytku a hojnosti , kdy o slušné thrash/death metalové výlisky zakopáváme takřka na každém druhém rohu. Příště bude nezbytně nutné implementovat více vlastních myšlenek a přestat tolik striktně následovat obvyklé žánrové receptury.
ELYSIUM natočili bez diskusí nadprůměrnou desku, bohužel však v časech nadbytku a hojnosti, kdy o slušné thrash/death metalové výlisky zakopáváme takřka na každém druhém rohu. Příště bude nezbytně nutné implementovat více vlastních myšlenek a přestat tolik striktně následovat obvyklé žánrové receptury.
6,5 / 10
Jiří Veselý
- zpěv
Dušan Miňovský
- kytara
Ondřej Nesládek
- kytara
David Adamec
- baskytara
Václav Paštyka
- bicí
hosté:
Jaroslav Šantrůček
- kytara
1. Tribute To A Baneful Race
2. Set The Piles On Fire
3. Private Hell
4. Day Not Mine
5. Present Of Speed
6. Elysian Fields
7. Pathetic Dawn
8. The Ruin
9. Hole In The Sky
10. Roswell 47 (HYPOCRISY cover)
The Path of No Return (2019)
Chapter I: Beginning of the End (EP) (2016)
Nine Ways to Leave (2009)
Private Hell (2007)
Curiosity (2004)
Demo 2004 (demo) (2004)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Samovydání
Stopáž: 35:34
Produkce: Jakub Homola
Studio: Studio ve Všechlapech
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.