Vladimír Mišík. Jak jen opomenout v naší malé výpravě ke kořenům československého bigbítu osobnost takového významu? Stál u kolébky BLUE EFFECTu, s FLAMENGEM vytvořil nezapomenutelné „Kuře v hodinkách“, jeho první LP „Stříhali dohola malého chlapečka“ představuje jeden z vrcholů tuzemského blues rocku… Přesto jsem si k závěrečnému zastavení domácích retro Vánoc vybral desku, která vyšla čtyři roky po „Chlapečkovi“ (tedy v roce 1980). Snad proto, že je výraznější ozvěnou doby, v níž vznikala, snad proto, že je stejně stará jako já, snad proto, že obsahuje podle mého nejkrásnější českou píseň všech dob.

Mišík i tentokrát doprovázený na dlouhá léta budoucí dvorní kapelou ETC… se na své druhé desce vrátil k bigbítovějšímu projevu, ačkoli hluboké bluesové ozvěny i nadále prorůstají jeho charakteristickým skladatelským rukopisem – ať už v čistém blues „Sladké je žít“, nebo v pokorném podřízení hudby melodii slova v „Ty II“. Dobové trendy ale výrazně obráží dravý zvuk syntezátoru, který možná i s trochou nadsázky reflektuje rozmach blikavé diskotékové scény a „travolťáků“. Výstavní skříní ETCéčka je rytmická sekce, zejména basa Jiřího Veselého, která se neustále dere do popředí a zvýrazňuje hravý rockový odpich většiny skladeb. Stále charakterističtější party houslového doprovodu Jana Hrubého se starají o nápadité dobarvení aranží, ale i o nezapomenutelné nosné motivy (nádherný úvod „Nejhezčí holky našich dnů“). Dravý a inteligentní bigbít, v němž se mísí instrumentální poctivost a modernismus synťáků zachycuje dynamický mejdan „Taxůvku jsme chytli“ a česká horečka sobotní noci „V hotelu Belveder je dnes tanec“. Z všednosti textů prosvítá lehkost, s jakou Mišík a spol. reflektují dobu džín, potištěných triček a Azuru…

Jak bývá u Mišíka zvykem, krom textů z okruhu kapely se dostávají ke slovu skutečné perly české poezie z dílny Jiřího Kainara a Jana Hraběte. Kainarovy „Sochy“ a Hrabětovu „Variaci na renesanční téma“ nepojí jen nádherná práce s básnickým obrazem, ale především dech beroucí Mišíkův cit pro aranže. Způsob, jakým do jednoduše vystavěných skladeb zapojil exotické nástroje jako je anglický lesní roh a především hoboj, dodnes jen těžko hledá ekvivalent. Tolik lehkosti a nadzemské nádhery, kolik v sobě nesou linky Kolářova hoboje ve „Variaci“, aby člověk pohledal… Kompozic, které s takovou samozřejmostí propojí lehkost výborného verše a skvostný hudební doprovod, nemáme věru mnoho a je-li někdo v tomto ohledu skutečným mistrem, je to bezesporu Vladimír Mišík.

Václav Hrabě (1940–1965): český básník a muzikant, jediný a jedinečný zástupce beat generation v české literatuře. Jeho verši se prolíná výrazný vliv autenticity všedního života i kouzelné poetické nadvšedno. Ovlivněný silně melodií blues a jazzu. Umírá v pouhých dvaceti pěti letech na otravu oxidem uhelnatým, a přesto vytváří jedinečné básnické dílo. Z hudebníků krom Vladimíra Mišíka inspiroval i Jana Buriana a Karla Kryla.

Jeho druhé LP na mě dodnes působí dojmem dokonale vyrovnaného a promyšleného hudebního počinu, nepochopitelně lehkonohého spojení fantaskního lesku velké poezie a pozemské všednosti bigbítu. Svým způsobem tu nachází tvar Michalem Prokopem vyslovená touha po velkém opusu, který by bigbít emancipoval vůči ostatním „vysokým“ žánrům. Mišíkovi a ETC se to daří i bez monumentality a rozmařilého míchání žánrů. Z toho pohledu nemůže naše malá vánoční exkurze končit příhodněji.

Ponrepo dává Newportský blues
v bufetu pijou vodku a džus
první patro zrychluje svůj puls
gejzír vteřin letí směr Velkej vůz

Pátkem je noc delší
svátek jabloní
utrhnout trochu štěstí
než se čas nakloní

(„V hotelu Belveder je dnes tanec“)