I přes nesporné kvality prvních dvou děl si myslím, že právě až třetí album definitivně katapultovalo KORN do role lídrů celé rockové, potažmo metalové scény konce minulého století. Až zde se totiž dokázali před celým světem nebojácně obnažit a ukázat co v nich skutečně vězí, protože na rozdíl od staršího materiálu, deska „Follow The Leader“ (1998) netrpí úzce vyprofilovaným undergroundovým přístupem k vlastní tvorbě, ani lpěním na jakýchsi pofidérních kořenech spočívajících u mnoha podobných souborů mimo jiné také v ignorování zapamatovatelných melodií. KORN dobře věděli, že okolní žánrově spřízněné kapely se díky své transparentní ortodoxii a vylhané nu-metalové kolegialitě, kterou se snaží fikaně zakrýt vlastní hudební nouzi, nikdy nehnou z místa, a tak si zřejmě řekli – „Proboha, přeci nebudeme s těmahle nulama do nekonečna vytvářet nějakou nesmyslnou scénu?“ – a vydali se po vlastní cestě. Za asistence zkušeného Stevea Thompsona (GUNS ´N´ROSES, METALLICA), kterého v průběhu nahrávání vystřídal Toby Wright stvořili jedno ze svých stylově nejvíce otevřených a zároveň progresivních alb.

Už skvělý obal nakreslený známým tvůrcem komiksů Toddem McFarlanem napovídá, že kapela KORN vstupuje do nového prostoru vlastní tvorby. Do prostoru, kde se dá podstatně volněji dýchat a kde si může mnohem více dovolit experimentovat s melodiemi. No napadlo by někoho v roce 1995, že by KORN někdy nahráli tak skvělou přímočarou skladbu jakou je zde třeba „Got A Life“? Nikdo nevěděl jak to celé dopadne a zdali ambiciózní projekt většina příznivců neodsoudí, avšak nestalo se. Struktura skladeb na „Follow The Leader“ (1998) je i přes značný příklon k melodiím komplikovanější, takže ve většině písní dochází k nečekaným změnám temp i rytmů, ale zejména ke křížení, navazování a prolínání několika výrazných zpěvových linek, což má za následek mnohonásobně větší barevnost celku i jeho vyznění, než třeba u debutu. Hodně prostoru dostaly také hip-hopové vlivy, což obnášelo hostování několika ukecaných expertů. Za všechny zmíním pouze dvě jména - Ice Cube, jehož hlas obohatil hořkou retrospektivní vzpomínku na frustraci mládí - „Children Of The Korn“, která se později stala neoficiální hymnou fanklubu kapely a samozřejmě budoucí hvězda Fred Durst z LIMP BIZKIT, který je ke slyšení v „All In The Family“.

Oblastí, ve které KORN setrvali stoprocentně věrni tomu co je charakterizovalo už od samých počátků, však byly jednoznačně texty. Zde snad nejbrutálnější v historii formace. Temnota, zmar, násilí, frustrace, ostatně vždyť sami dobře víte o čem že texty KORN většinou byly. Počínaje nahlédnutím do márnice v „Dead Bodies Everywhere“, přes skutečný příběh chlapce umírajícího na rakovinu, jehož posledním přáním bylo setkat se s kapelou KORN, což se mu také na tři dny splnilo - „Justin“, až po zrůdný případ znásilnění a zabití dvouletého děvčete jeho vlastním otcem – „Pretty“. Přijde mi, že v tomto období měl Jonathan Davis obzvlášť velkou depresi, protože ani v dalších písních to není o moc veselejší. O svých alkoholových závislostech se Davis najednou rozezpívá v „B.B.K.“. O nenávisti k hudebnímu byznysu a celé té mašinérii (nutnému zlu) doprovázející jejich „prostituci“ zase naopak v nejznámější skladbě alba – „Freak On The Leash“. Přímočará sonda do rozervaného nitra Jonathanovi osoby, ve které řeší zda-li by nebylo lepší změnit svůj dosavadní život útěkem z úspěšné kapely, anebo v ní přes všechny tlaky setrvat má název „Got A Life“. Nevím do jaké míry to bylo pózou, každopádně jde o jednu z nejlepších skladeb KORN. Celé album zakončí táhlá tryzna „My Gift To You“, ve které dostanou nemalý prostor tradiční skotské dudy a která také patří k ozdobám celé kolekce. Album „Follow The Leader“ zkrátka považuji za počátek zlatého období KORN, které trvalo zhruba čtyři roky a ve kterém jejich forma ještě rostla.