THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vzpomínáte si na americkou brutální partičku Shredded Corpse? Jejich EP Exhumed And Molested mi dělalo svého času docela radost, žel desku Human Obliteration ještě nevlastním. Pak se tihle „další corpse“ rozpadli... a dva z pozůstalých, bubeník David a kytarista Joseph, si založili old school projekt nazvaný Inner War. Tak – a je to venku. Pány už zřejmě nebavil ten „brutál“ a měli náladu stvořit něco staroškolsky diluviálního, co je zřejmě blíže jejich hudebnímu „cítění“. A jupí – povedlo se! Demo si vydali sami na své značce Frozen Dawn a pro CD se překvapivě ohlédli na Slovensko... Metal Age jim vydali všechno, na co si jen povedeně vypečené duo vzpomnělo. Kromě jedenácti skutečně old schoolových skladeb, nazvaných poeticky „The Profane Vulgar“ najdete na tomto CD i dalších dvanáct (!!!) skladeb z prvního dema s prostým názvem Inner War. A ty jsou, jak jistě bystře tušíte, ještě dřevnější. Tedy rezultát je následující – pokud máte rádi ten opravdu starý metal z doby, kdy se podladěnému a pomalému thrashi bez sól říkalo death a po světě ještě pod názvem black neběhalo stádo medvídků panda, pak jsou pro vás Inner War tou pravou bednou koňaku, vylovenou z vraku francouzské fregaty z doby Ludvíka XIV. Při poslechu „opusů“ jako The Cursed, Hollow Point, Wasteland, Night Tide, Wakeful Anguish, Black Earth nebo Flames se budou tetelit pouze lidičkové, mající stejnou krevní skupinu (sraženinu?) jako John McEntee. Tahle sbírka 23 lahvinek vás opije do němoty, tedy pokud tento zralý a dosti staromódní destilát dokážete náležitě ocenit. Těm, kdo tohle nikdy předtím neochutnali, to bude připadat jako nepitelná břečka...
7 / 10
Vydáno: 2001
Vydavatel: Metal Age Productions
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.