OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je v tom kus symboliky. Švýcarští KNUT, kteří se do nahrávání nových desek nikdy příliš nehrnou, se recenze té prozatím poslední „Terraformer“ z roku 2005 na naší stránce dočkávají až nyní. Kapela, která vždycky stála a vždycky i bude stát mimo hlavní dění na hardcoreové scéně, se loni na podzim poprvé objevila i u nás, aby před prořídlým publikem na strahovské Sedmičce zanechala přesně ten samý dojem, který si posluchač odnese i z jejích studiových nahrávek. Tedy, že KNUT jsou partičkou velice nesmlouvavou, zvukově těžkou a nepříliš lehce stravitelnou.
Tyto atributy si nese i album „Terraformer“, které však oproti značně apokalypticky znějícímu předchůdci „Challenger“ (2002) ukazuje jistý posun KNUT směrem ke klidnějším zvukovým i kompozičním polohám. Úvodní skladba „7.08“ sice disponuje stále velice podobným arsenálem, jako tomu bývalo v minulosti - zdánlivě neotesaný hardcore s těžce uchopitelnou rytmikou a typickým Didierovým řevem byl samozřejmě ke slyšení i dávno předtím -ovšem postupným plynutím dalších a dalších skladeb jakoby se náboj koncentrované agresivity postupně vytrácel, aby se na tak povrch dostávaly i další emoce. KNUT se i nadále opírají o hutné a těžké kytary, ty však nechávají riffovat čím dál umírněněji a postupně tak krotí jejich zdivočelou živelnost.
Ovšem ani znatelné přiškrcení hudební agresivity neznamená, že by se snad produkce kapely dala zařadit mezi lehce stravitelná sousta. KNUT jen prostě otočili kormidlem svého cítění trošičku jinam, stále se však bezpečně pohybují po teritoriích vymezených okrajové hudební produkci. Tam se právě řadí i noise, či ambientní choutky, které naprosto zkušeně předvádějí hlavně ve finále alba. Rozsáhlé zvukové plochy, jako protiklad k výbušnému a neurvalému začátku, jen podtrhují fakt, že KNUT, ať už produkují anebo budou produkovat cokoliv, nikdy nebudou tvořit produkty pro širší posluchačské masy. „Terraformer“ je další ukázkou schopností kapely s lehkostí korzovat na okraji davu a přitom si získat respekt. A je úplně jedno, jestli právě trápí kytary anebo programují mašinky.
Umírněnější, ale zároveň i zajímavější a pestřejší než "Challenger". Švýcarští KNUT i nadále dokazují svoji zaslouženou příslušnost k pomyslnému spolku zajímavých a neotřelých kapel.
8 / 10
1. 7.08
2. Wyriwys
3. Kyoto
4. Torvalds
5. Seattle
6. Bollingen
7. Fallujah
8. Davos
9. Evian
10. Fibonacci Unfolds
Wonder (2010)
Terraformer (2005)
Challenger (2002)
s/t (EP) (2001)
3-Way (10'' Split With BOTCH & ANANDA) (2000)
Ordeal (7'') (1999)
7'' Split With TANTRUM (1998)
Bastardizer (1998)
Leftovers (MCD) (1997)
7'' Split With ISHMA (1996)
s/t (7'') (1994)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Hydra Head Industries
Stopáž: 44:38
Produkce: KNUT
Studio: Del-Uks Audiolab, Ženeva (Švýcarsko)
to som vážne prvý???
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.