Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
James byl knihomol, miloval Rimbauda, Kerouaka, Nietzscheho, později Buńuela, Bretona a Felliniho. V době, kdy si většina jeho vrstevníků za složení zkoušky dospělosti přála auto, Jim toužil po sebraných spisech Friedricha Nietzscheho. IQ 149. Měl rád společnost, ale celý život trpěl sžíravou samotou. Možná génius, který udělal moc chyb, jak ale sám řekl: ,,Žádná věcná odplata neomlouvá, že jsme propásli svítání".
Ve svých dvaceti letech začíná studovat na filmové fakultě v Los Angeles. Pečlivě si připravuje práci na konec semestru. Ta možnost, propůjčit svým myšlenkám podobu a tvar, ho naprosto uchvátila a on se jí chopil s opravdovostí sobě vlastní. I přesto snímek dostal podprůměrné hodnocení. Druhý den odešel ze školy, neboť kritiku práce vnímal jako osobní selhání. Utíkání před problémy a otáčení se k nim zády ho ostatně provázelo po celý život.
Píše se rok 1965, rok, který se zapíše do dějin rockové hudby. Mladý Jim Morrison se opět setkává s Rayem Manzarekem a stydlivě mu čte své verše. Touží po tom, aby ho lidé poslouchali a jeho myšlenky je přenesly do světa za oponou. V Americe ale není doba veršotepců a snílků. Manzarek pozná talent mladého básníka a poté, co mu Jim zazpívá ,,Moonlight Drive" se společně domluví na založení skupiny. ,,Nikdy mě nenapadlo zpívat. Myslel jsem, že budu spisovatel, sociolog nebo dramatik. Na koncerty jsem nechodil," vyprávěl Jim. Možná právě proto v Los Angeles nevznikla hudební skupina jako taková, ale projekt, který chtěl zhudebnit sny a přiblížit smrtelníkům, jak černě se beznaděj rýsuje na pozadí hvězd. Roku 1966 - ve složení: Jim Morrison (zpěv, texty), Ray Manzarek (klávesy), Robby Krieger (kytara) a John Densmore (bicí) - vzniká legendární THE DOORS. Název byl isnpirován, mimo jiné, esejem Aldouse Huxleyho - ,,Brány vnímání". Nad přesným významem se spekuluje, snad by mohl být ukryt v nekonečnu - tématu, ke ktérému Jim vždy tíhnul. Kdyby totiž brána byla čistá a průzračná, věci by se člověku zdály být takové, jako opravdu jsou - nekonečné.
Styl skupiny byl od počátku naprosto nevšední, vyzařoval podivuhodnou duševní sílu a schopnost proniknout hlouběji pod povrch věcí. Poměrně dlouhé skladby jsou charakteristické instrumentálními sóly s proměnlivou melodií a ezoterickými texty, které někdy popisovaly i sny, vize a halucinace. Jim nikdy nebyl klasickým frontmanem, kapelu nevedl, přebýval v ní. Nechtěl být muzikantem, hudbu vnímal jako jakési médium pro své básnické vize. Aranžím, akordům ani notám nerozuměl. A tak se nastolila demokracie. Vše se rozhodovalo rovnými hlasy a i honoráře se dělily rovným dílem. THE DOORS věřili v sílu celku. Sám Básník se odpovědnosti a popularity spíše obával. Ostatně když jednou clevelandský DJ uvedl koncert slovy ,,Jim Morrison a THE DOORS," Morrison mu vytrhl mikrofon a zařval: ,,Dámy a pánové! THE DOORS!". Skupina Jimovi dodávala pocit bezpečí a zázemí, i když on sám nikdy nikam nepatřil a snad ani nechtěl.
Ve své první biografii, kterou sepsal pro nahrávací společnost, uvedl, že je sirotek. V rodině sice díky despotickému otci nebyly zrovna ideální vztahy, Jim ale hlavně nechtěl nést odpovědnost za své chování vůči příbuzným a jak sám říkal: ,,Nemohu přece být synem na poloviční úvazek, to raději nebudu synem žádným.". Od vážných věcí, nebo spíš temné stránky své duše, Morrison utíkal celý život a své obavy topil v alkoholu a psychodelických drogách (ty byly totiž v Americe až do roku 1967 naprosto legální). Jeho obliba v LSD a meskalinu (spolu s ostatními členy skupiny) se stala věhlasnou. Pro ni je také vyhodili z mnoha klubů, neboť nebyli schopni ani zahrát a jen uráželi fanoušky i pořadatele. Pokud byl Jim přece jen schopen vystoupení, šplhal po aparatuře, válel se po pódiu, vrhal se po hlavě do davu a k lidem často zpíval zády. Věřil, že rockový koncert je něco na způsob rituálu. Celé své chování osvětlil jednou větou: "Piju, abych mohl mluvit s hovny. Včetně sebe sama," a nehodlal se k rozebírání své závislosti nijak vracet.
Měl spousty milenek, mezi něž patřila například Janis Joplin nebo šéfredaktorka rockového časopisu Patricia Kennealy, kterou si dokonce vzal. Nezřízené radovánky a orgie drásaly jeho životní lásku Pamelu Courson. V době, kdy se s ní seznámil, byla sice zadaná, ale Jim si to nepřipouštěl. Pam byla jakýmsi talismanem kapely, s Jimem trávila veškerý čas a stala se jeho nedílnou součástí. S ní se také po dokončení jejich, řekla bych nejlepšího, alba ,,L.A.Woman" na počátku 70. let přestěhoval do Paříže. Spoluhráči ho zklamali, když bez jakéhokoliv upozornění prodali skladbu ,,Light My Fire" na reklamu za 750 000 dolarů. Morrison měl dost veškerého ruchu kolem své osoby, nechtěl být modlou ani sex-symbolem, byl přece především básník a působení v THE DOORS, spolu se vzájemnými vztahy, ho začínalo svazovat - měl pocit, že mu to všechno brání v tvůrčím rozletu. Nechal si narůst plnovous, oblékal se jako vandrák a z hubeného sexy kluka v kožených kalhotách se stal obtloustlý post-rocker. V Paříži byl opravdu šťastný. Věnoval se zde umění, filmu a skládal poezii. Sepsal básnické sbírky ,,The Lords", ,,The New Creatures" nebo ,,Wilderness", které na své vlastní náklady vydával a šířil hlavně mezi nejbližší přátele. Sbírky indentifikuje hlavně Morrisonovo lpění na ostrých kontrastech a přesném řídícím rytmu. Zabývá se v nich tehdejší Amerikou-místy, drogami, filmy, penězi... Tím, jak osobní růst brzdí staré posedlosti a podporuje svobodu lásky. Jeho poezie je, stejně jako hlasový projev, osobitá, nekonzervativní a z určitého úhlu pohledu nedokonalá.
Jim Morrison umírá 3.července 1971 v Paříži. Jeho smrt je obestřena pavučinou dohadů. Za svého života si říkal ,,Ještěrčí král" nebo také ,,MR. Mojo Risin", což poprvé, jako anagram svého jména, použil v písni ,,L.A.Woman" ze stejnojmenného alba. Také díky tomu vznikly po jeho smrti dohady, zda se neodsunul do ústraní a nevede poklidný život pod novým jménem. Tato teorie je ale velice nepravděpodobná. Podle oficiáních zpráv byl nalezen ve své vaně s diagnózou: srdeční zástava způsobená nadměrným užíváním drog. Dnes je pohřben v Paříži na hřbitově Pere Lachaise.
Byl Jim Morrison nepochopeným géniem, či mužem bez soudnosti? Vězel jeho úspěch v neuvěřitelném talentu nebo v tom, že prostě jen přišel s něčím ,,novým"? Kdo opravdu byl Jim Morrison? Co opravdu miloval, čeho se obával a co považoval za opravdu důležité? Na tyhle otázky už nikdy nenalezneme přesnou odpověď. Zbyl jen odkaz, odkaz po někom, kdo inspiroval nespočet hudebníků, básníků i obyčejných lidí. Pouštím si THE DOORS v naději, že bude líp, i když jak řekl sám Jim Morrison: ,,Za vůbec nejdůležitější považuji ty nejskvělejší a nejstrašnější chvíle života.Všechno ostatní je … jen něco mezi tím."
Other Voices (1971) L.A. Woman (1971) Absolutely Live (1970) Morrison Hotel (1970) The Soft Parade (1969) Waiting For The Sun (1968) Strange Days (1967) The Doors (1967)
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.