Tak tento rozhovor měl dlouhý příběh. Abyste z některých odpovědí nebyli zmateni, něco málo vám o něm povím. Původně jsem zamýšlel jen krátké povídání s frontmanem Radkem Zábojníkem alias Dr., se kterým jsem si chtěl pokecat prostřednictvím messengeru, později se přešlo na mailovou komunikaci. Nejdříve připsal své odpovědi kytarista Vlas a když jsem se neopatrně optal, jestli se náhodou nechce přidat i třetí výrazný mluvka ze SIX DEGREES OF SEPARATION (bubeník Pickard), tak ho tu mám také. O posledním albu, hudebních počátcích a mnoha dalších věcech jsem si tedy povídal nakonec se třemi osobami – baskytaristou a zpěvákem Doktorem, kytaristou Vlasem a bubeníkem Pickardem. A nutno říci, že to stálo za to, protože to bylo velmi příjemné poklábosení. Alespoň pro mě zcela určitě…
Zdravím vás! Když si člověk přečte rozhovory , které s vámi byly od počátku věků provedeny, je velmi těžké vymyslet otázky, které ještě nebyly položeny… Předpokládám, že jedna z nejčastějších, kterou v rozhovorech dostáváš, se teď týká nové desky „Chain-driven Sunset“ a případných odlišností od té minulé, tedy „Triotus, Tricephalus And Tribadism“. Mě by zajímalo, v čem jsou ty desky stejné. Zachovává si vaše tvorba z vašeho pohledu již od počátku nějaké prvky, které se postupem času nevytrácejí?
Dr: Ahoj, no jasně že lze nějaké prvky spojující všechny naše desky nalézt: v první řadě radost z vlastního procesu tvorby a komponování, což ale – uznávám – není zas až tak relevantní pro posluchače, že? No a pak... mě už nic nenapadá (smích).
Vlasa: Myslím, že za ty roky jsme si vytvořili určitý rukopis, který je pro nás daný a svým způsobem nás vymezuje. Je to tak všude, ne jenom u nás. Lidi v kapele jsou články, které dělají hotovou skládačku. Pro SIX DEGREES OF SEPARATION byla vždy určující melodičnost a důraz na sevřenost hotové písničky. To si myslím přetrvává pořád.
Pickard: Tohle je hodně dobrá otázka, musel jsem si ji přečíst třikrát, a ještě pořád je dlouhá jaxviňa. Z mého nástrojem okleštěného pohledu jsou „Triotus“ a „Chain“ naprosto odlišné, hlavně způsobem aranží a hlavologií, která za tím stála, nicméně toto asi bude něco, čeho si posluchač pravděpodobně nevšimne. Když to teda vezmu všeobecně, tak si myslím, že konzistentní ve „tvorbě“ SIX DEGREES OF SEPARATION je jakýsi specifický feeling, který zprostředkovává kombinace lidí, kteří se na tom podílí, ale nejvíc pak pocitová libreta skladeb, zdrcující většinou made by Dr.
Kdybyste se mohli vrátit v čase do doby nahrávání a něco změnit, co by to bylo?
Dr: Teď po mně chceš, abych kritizoval naše vlastní potomstvo, což jako dobrý rodič nechci a vlastně ani nemůžu (smích). K dokonalosti mu jistě leckde leccos chybí, ale je přeci naše a tudíž krásné a bezmála geniální. Všechno bez rozdílu (smích).
Vlasa: Asi každý by chtěl tu a tam něco zkusit nahrát znovu a líp. Vidím to tak, že i když bych se leccos pokusil ještě vylepšit, na nahrávání samotném bych asi nic neměnil. Když si na to totiž vzpomenu, tak to byl naprosto parádně prožitý čas, v super atmosféře studia Šopa. Zase jsem se něco nového přiučil. A nevadí mi ani, že jsme nakonec kvůli zvuku museli přetáčet kytary ještě jednou dodatečně na jiný aparát.
Pickard: Tady kousek a onde další. Ale spíš nic. Jednou je to takové, jaké to je, a důležité je poučit se z problémů a zádrhelů, které nastaly během procesu, a udělat to příště lepčejší. Taky bychom mohli pořád dokolečka pilovat pár písniček a nikdy nic nevydat, protože by to pořád nebylo ono. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, ale taky není možno věčně stát na břehu a čekat až zaprší, a uschne.
Rozesílali jste novinku do hudebních vydavatelství nebo bylo již předem jasno, že vyjde u Élysion? V současné době máte pověst nejsilnějšího hřebce v élysionské stáji, předpokládám tedy, že možná nějaká nabídka přišla sama…
Dr: Nikoliv, žádnou jinou nabídku jsme neobdrželi a vlastně bylo předem jasné, že deska vyjde u Élysion.
Motiv je mi jasný, jste pod nimi od svých počátků. Nenapadla vás ale ani na chvilku jiná alternativa? Redblack, popřípadě nějaký větší zahraniční metalový label? Myslím si, že jste jednou z mála našich metalových kapel, která by za hranicemi nepůsobila jako chudý příbuzný…
Vlasa: Mám pocit, že rozdíl mezi Élysionem a Redblackem není zas až tak velký. Myslím, že by se dalo říct, že v dnešní době mají obě vydavatelství stejné problémy na trhu, a tudíž i stejné postavení. Zahraniční label by byl sice pěkná věc, ale zaleží na tom, co by udělal pro naši propagaci. Je to vždy o dlouhém a pečlivém jednání… Uvidíme…
Dr: Co na to říct? Samozřejmě, že je to sen, dostat se pod křídla velkého lejblu. Myslím, že makáme tvrdě, snažíme se tomu štěstíčku vyjít vstříc, ale přesto zůstáváme nohama na zemi. A teď okopíruju konec Vlaserovy odpovědi – uvidíme…
„Chain-driven Sunset“ se nahrával u Standy Valáška v Šopě, přemýšleli jste alespoň chvilku nad tím, kam točit půjdete a zvažovali i jiné alternativy nebo rozhodnutí bylo od počátku jasné?
Dr: Hmm, tak Šopa byla taky předem jasná volba. Standovo studio jsme během předprodukčních prací na „Chain-driven Sunset“ navštívili celkem třikrát a pokaždé si ověřili, jak hodně jde nahoru. Navíc tam jsme rádi a rádi se tam pod nejrůznějšími záminkami neustále vracíme.
Vlasa: Pro nás je Šopa jasná volba! Já vím, že člověk by neměl nikdy říkat nikdy. Taky vím, že je u nás spousta dobrých nahrávacích studií. Já si ale ani ve snu nedovedu představit, že bychom točili někde jinde a s někým jiným, než je Standa. Pro nás je to naprosto ideální prostředí pro to, abychom byli schopni nahrát dobrou desku. Vždycky z nás totiž dokáže vyždímat to nejlepší, co v nás je. Takže pokud i v budoucnu budeme na něčem pracovat, tak to bude u Standy. Teda pokud nás sám nevyhodí (smích).
Pickard: Nu. Pro mě to byla i otázka toho vrátit se na místo činu a zjistit, jestli se od té doby hnuly ledy. Ale i když pominu tento vskutku osobní důvod, pak na základě prožitých zkušeností a dosažených výsledků nevidím důvod, proč jít někam jinam. Když to funguje, nevrtat do toho.
O producentskou stránku alba jste se starali sami nebo vám s ní někdo pomáhal?
Vlasa: Po zkušenostech z minula a po zkušenostech s ním samotným byla volba jasná. Ano vážení přátelé, byl to opět on Standa Valášek. Jiná volba nebyla a ani není možná. Prostě to funguje a rozumíme si. Není co řešit.
Dr: Já bych tady Vlaserovu odpověď doplnil jen o to, že na dřívějších fošnách se Standa podílel „pouze“ coby spoluproducent, zatímco při nahrávání „Chain-driven Sunset“ se zhostil produkce plné. Aplikované na české podmínky.
Na stránkách se vám objevil nový člen „Zrnko“, trochu ho představ a zkus vysvětlit jeho úlohu v kapele…
Dr: Zrnko je náš nový člen v kapele a jeho hlavní funkcí je dělat srandu. Mimo jiné je ovšem i vynikající zvukař.
Vlasa: Zrno je přesně to, co chybí spoustě našich kapel. Je to člověk, kterého známe už řadu let. Je velice šikovný zvukař a také bubeník. U nás se stará o zvuk, díky čemuž myslím i kvalita koncertů šla hodně nahoru. Často se stává, že se kapela může na pódiu rozkrájet a stejně je to k ničemu. Prostě když to z toho PAčka neleze, je to v pr…. Nevím, jak to dělá, ale on to vždycky nějak z těch beden dokáže vymáčknout. Taky mezi nás perfektně zapadl a to je k nezaplacení.
Pickard: Zrnko je zvukař a stage-support v jedné osobě. Díky němu jsme zjistili spoustu zajímavých věcí ohledně živého hraní (on ten zvukař toho taky moc nenadělá, když se z boxů line vykotlený včelín a buben není naladěn tak, aby měl „mrdu“ už přirozeně) a taky funguje jako okamžitá zpětná vazba (Odposlech: „kchrr.. nalaďte se.“) Ale hlavně je to taky kamarád, který je schopný a ochotný nám pomáhat snad na všech myslitelných frontách, ani vlastně nevím proč, ale moc si toho vážím.
Máte vy nějakého člena, kterému funkce dělat srandu chybí? Zpět k Zrnkovi, kde vlastně bubnuje. Nebo bubnoval?
Vlasa: No v tuto chvíli mně připadá, že jsem to já. Kua, tak seriózní rozhovor jsem ještě v životě nenapsal. Taky jsi napsal otázky, které tu nebyly už 100x a je to o něčem. Za to velké díky. Ale možná to hned příště napravím (smích). Zrno tloukl snad ve všech uherskohradišťských kapelách. Dokonce v jednom mém projektíčku hrál i na basu a šlo mu to perfektně. Je to prostě talent. Teď tuším něco chystá s kolínskýma DESPICE. Rychlost na to má. Tak uvidíme (smích).
Pickard: Myslím, že všichni máme talent generovat srandu. Obzvláště pak ve vyluzování zvuků. Problém je, že nikdy nevíš, kdy se takový vtip strhne, a pak nám většinou zamrzají úsměvy na tvářích.
Hodně se mi líbí Váš klip ke skladbě „Light Hates Me“ o čem vlastně celá písnička je?
Dr: Díky za pochvalu, nám se také líbí (smích). Je to vlastně takový ponurý pochmurný příběh o boji dvou antigonů s happyendem.
Antigon? Teď se projevím asi jako úplný neználek. Vím, kdo byla Antigona a vím, co je třeba gonáda, vím i, co znamená předpona anti – ale Antigon? Nebo že by Antigona byla skrytý transčlověk, nechala se operovat a vzápětí se naklonovala?
Pickard: Antigon byla tajná instituce, jež vznikla během studené války v Sovětském svazu jako odpověď na emerický Pentagon. Dodnes se používají dvě metodiky utajení, které vyvinuly právě tam, první, „před přečtením znič“ se týká psané dokumentace, a druhá, „co neví, nepoví“, se týkala briefingových praktik pro agenty připravované na působení v poli nepřítele. Úroveň utajování dosáhla takové výše, až se Antigon utajil sám před sebou, a jestli se neodtajnil, tají se dodnes. Jinak Dr. použil slovo antigon jako tajnou interní zkratku pro antagonismus.
Dr: Odpusť pakoňovi, měl jsem samozřejmě na mysli antagonisty, zkráceně antagony, familiérně anty (smích).
Jak celý klípek vznikal a jak byl nákladný?
Dr: Nákladný byl, a to zejména psychicky :). Nadosmrti nezapomenu na chvíle, kdy jsem se po poslední klapce celý bílý od balakrylu (viz poslední scéna klipu), umaštěný od motorového oleje (viz celý zbytek klipu), na dně fyzických sil po náročném natáčení a zmrzlý (točilo se v nijak toho roku teplém dubnu) šel ve Zlínských filmových ateliérech opláchnout do tamních sprch a s hrůzou zjistil, že: za prvé jsem si s sebou nevzal mýdlo ani šampón, ale že za druhé ve sprchách neteče teplá voda a to ani náznakem!!!(smích). No a teď ten problém - jak to svinstvo ze sebe dostat? V ledové vodě... No, hrrrrrrrrůza! (smích). Celkově nás výroba klipu přišla na 30 000 kč, z čehož nejdražšími položkami byl pronájem ateliéru (práce probíhaly v ateliéru Karla Zemana, ano, tam, kde vznikaly všechny ty nádherné filmy) a pronájem kamery. Samotné práce byly hodně zdlouhavé. Točilo se čtyři víkendy a to stylem od rána do večera pomocí tzv. pixelizace obrazu, což v praxi znamená, že se s hercem pracuje jako s loutkou při klasické animaci, tj. rozfázovaný pohyb se snímá (fotí) kamerou políčko po políčku, které se ve výsledku spojí v pohyb připomínající skutečnou loutku. Režisérem je nadaný Michal Kubíček.
Kdo měl ten prvotní nápad a kdo připravil scénář? Proč právě pixelizace? V čem byla výhoda největší pronajatých studií? Nemyslíte si, že by podobného efektu bylo možné dosáhnout i mimo ateliér a za nějakou tu tisícovku jen koupit silnější osvětlení?
Vlasa: Písničku pro klip jsme vybírali všichni systémem postupné selekce. Scénář a metodu výroby klipu si připravil Michal sám a nám se líbil, protože byl dostatečně šílený, přesně v tom duchu jak jsme si přáli. Oslovit zlínskou školu animace nás napadlo z několika důvodů. Jednak pro kvalitu, jakou těžko někde jinde dosáhneš, není to daleko a taky pro to že oslovit budoucího čerstvého absolventa má spoustu výhod. Je to levnější než pracovat s nějakým renomovaným režisérem. Může si na tom postavit svou diplomovou práci a posléze je tu i šance jeho vlastního „zviditelnění“, protože klip se vysílá. Taky je tu fakt, že takový člověk k zadané práci přistupuje originálně po svém. A to se nám myslím vyplatilo nejvíc.
Pickard: Je zajímavé, že často byla v souvislosti s klipem zmiňována zjevná inspirace klipy TOOL. Michal přitom žádný klip TOOL do té doby prý neviděl.. Čert ví.
Dr: On Michal totiž ani neposlouchá metal, nýbrž raggae (smích).
Tak to vás uklidním. TOOL v tom nevidím ani na chvilku, přelaďme. Radku, nedávno sis postěžoval, že jsi kvůli nahrávání a poslouchání nové desky muzikou přesycený. Už tento stav polevil? Co si v poslední době nejraději pouštíš?
Dr: Ale jo, už to povolilo, už je sem tam zase chuť si něco poslechnout :). Nicméně takový absťák jako po návratu ze služby vlasti v armádě, kdy jsem proležel den u magneťáku a jen poslouchal a poslouchal, to už asi hned tak nezažiju. Když bych měl napsat tituly, které teď točím nejčastěji, tak by to byl LAMB OF GOD – „Sacrament“, MASTODON – „Blood Mountain“, PRAŽSKÝ VÝBĚR II – „Vymlácený rockový palice“, SERJ TANKAIN – „Elect The Dead“, nová deska PORCUPINE TREE a s oblibou se samozřejmě vracím k osvědčeným klenotům, které kdysi formovaly moje hudební cítění: ANATHEMA – „Eternity“, vlastně cokoliv od ANATHEMY, DEVIN TOWNSEND – „Infinity“, vlastně cokoliv od něj, SAMAEL – „Passage“, PARADISE LOST – „Draconian Times“, MOONSPELL – „Irreligious“, GATHERING – „Nighttime Birds“, DEATH – „Symbolic“, TIAMAT – „Wildhoney“, TYPE O NEGATIVE – „October rust“, MEGADEATH – „Youthanasia“, CRADLE OF FILTH – „Dusk And Her Embrace“, IRON MAIDEN – „Seventh Son Of A Seventh Son“ a zejména CIMENT – „Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči“.
Od kdy vlastně hraješ v kněžském hábitu a kde se ta myšlenka vzala?
Dr: Přišlo mi to jako dobrý nápad, stylizovat se do role jakéhosi „kazatele“. Navíc mi to pomáhá bojovat s trémou, když se můžu vžít do nějaké role a jejím prostřednictvím z pódia promlouvat k davům (smích).
Ty míváš ještě trému? Není vůbec vidět, jak se ta tvá tréma projevuje? Na pódiu působíš velmi suverénně.
Dr: Ve většině případů ano, i po tolika letech. Vždy netrpělivě čekám, jestli se dostaví nebo ne. Protože když se jednou za čas nedostaví, je většinou něco špatně (smích).
Vlasa: Tréma je vždy. Je jedno, o jak velkou akci jde. Člověk má strach, že něco někde nevyjde, a pak z toho bude ostuda. Je to myslím normální. Vždycky neseš kůži na trh a zkazit něco je tak snadné. Stát se může cokoliv, i když je ten playlist 1000x obehraný. Ale v okamžiku, jak vylezem na pódium a hrábnem do strun, to tak nějak spadne a dál se snažíme si to jen užívat.
Pickard: Tréma je vždy. Na druhou stranu zostřuje smysly pro případ, že se objeví nějaká ta sranda.
Zkoušel jsi i ostatní kluky přemluvit k nějakému kostýmu?
Vlasa: To by si mohl zkusit (smích) Já hraju v tom, v čem se cítím dobře. Na nějaké „zdrsňovací“ obleky kašlu. Nic pro mě (smích).
Otázka stála jinak, zkusil to nebo nezkusil?
Vlasa: To by si nedovolil (smích). On dobře ví, jak strašné je „lentilkové mučení“ aneb lentilkové nucené obžerství (smích).
Pickard: Byl tu pokus o to, jak oživit moje vizuální pódiové působení na lid, návrh a provedení bohužel nechaný už jenom na mě, výsledkem čehož bylo zjištění, že zelené paruky asi nejsou to pravé ořechovské. Vzhledem k nesmiřitelně narůstajícímu tepelnému výkonu pódiového osvětlení nicméně přemýšlím o plavkách à la Rozmarné léto.
V kapele posloucháte všichni trochu jiné žánry, je nějaký interpret, na kterém se všichni shodnete?
Dr: Pár společných favoritů by se našlo – DEATH, STRAPPING YOUNG LAD potažmo DTB, PORCUPINE TREE a hlavně Bobina Ulrichová.
Vlasa: Určitě asi DEVIN TOWNSEND BAND, STRAPPING YOUNG LAD, TOOL, DEATH, PORCUPINE TREE…
Dr: Tak vidíš (smích)
Když si člověk přečte rozhovory s vámi nemůže se zbavit dojmu, že těm pisálkům nedáte nic lacino, hlavně tedy Vlasa a Pickard. Máte na nás z nějakého důvodu spadeno?
Vlasa: Ne jenom nás to takhle prostě baví. Já se tím bavím a snad to baví i lidi, co to pak čtou. Máš veliké štěstí, že nám Drrr. několikrát kladl na srdce, že tento rozhovor musí být seriózní. Napřed jsem nechtěl vůbec nic psát, ale když máme teď ty Vánoce… Asi měknu či co…
Pickard: Já už mám po Vánocích, ale stejně na tebe nespadnu. Ono asi ani nejde o nějaké lacino či draho, já se tím spíš bavím, a doufám, že tím možná pobavíme i potenciotento čtenáře. Mám totiž pocit, že oněch rozhovorů, kde se všichni berou strašně vážně, anebo na něco naplakají, je strašně moc, a mě to číst nebaví. Taky jde o to, jestli se ten, kdo rozhovor tvoří, opravdu chce něco dozvědět. Když je to pro daného rozhovoristu rutina, pak, když už teda do toho ten čas dáváme, se snažím, aby odpověď byla všechno jiné, než rutina. A upřímně si myslím, že všechny upřímně míněné otázky byly zodpovězeny tak, aby obsahovaly faktickou odpověď. Ber to třeba i tak, Maynard (zpěvák z TOOL) má pověst, že nepřipraveného pisálka (používám záměrně tvůj termín, kterým se snažíš zlehčit svoje postavení) pomyslně vyrazí ze dveří. To já nechci, už tak mám se svou zpupností a nesnášenlivostí dost problémů (myslím, že i víš), a ve finále ani nemůžu, protože k drtivé většině takovýchto „pisálků“ cítím respekt, poněvadž jsou to lidé, kteří se v našem UG žabníčku o něco snaží, takže místo toho nabídnu kousek svého mrzkého pokleslého smyslu pro humor. To je fér, ne?
Pokud mám mluvit za sebe občas se člověk baví, občas tedy méně. Mnohdy se ale opravdu nedozví odpověď na kladenou otázku. Navíc téměř vždy využíváte „výhody“ emailového rozhovoru, kdy vám to ta pisálkovic chuděrka nemůže vrátit. A tuto výhodu – tedy emailové rozhovory – si nenecháte jen tak snadno vzít a velmi důrazně je upřednostňujete. Asi teď budu působit jako nějaký zatrpklý škarohlíd bez jakéhokoliv smyslu pro humor, ale mnohdy mi to přišlo vůči zpovídajícímu nefér. No, muselo to prostě ze mě ven, tak promiňte. Mimochodem, když už ses přidal ty Vlastíku, proč zde nevidím našeho oddaného čtenáře a vašeho bubeníka Pickarda? (a právě na tohle jsem se neměl ptát, protože se rozhovor díky této malicherné otázce roztáhl skoro o poloviu :) - pozn. autora)
Vlasa: S Pickardem jsme se o tomto rozhovoru bavili. Říkal, že se do toho pustí hned, jak bude mít čas, tak nevím, co se děje. Třeba se ještě přidá. K těm rozhovorům. Myslím, že valit to třeba přes ICQ není problém a pálit to z první taky ne. V mém případě je problém to sladit časově. Kolikrát ale přes ICQ neberu ohledy. Mezi kámošema to jde, tam se známe a víme, co od sebe už můžeme čekat, ale takhle? Aby z toho nebyla zlá krev. Víš jak (smích). Nehledě na to, že poskytovat každému své ICQ se mi opravdu nechce. Některé rozhovory jsou fakt strašné. Když ti někdo třeba pošle rozhovor nazvaný „Univerzální rozhovor“, tak mám pocit, že si dělá srandu on z nás a taky je to nefér. Ne?
Pickard: Se omlouvám, po prvním přečtení otázek se mi zavařil burský oříšek, a celé vánoce jsem nuceně defragmentoval. K této otázce – ne zcela souhlasím, že se nedozví odpověď, ta tam je. Otázkou je, jestli je to to, co si jeden myslel, že bude odpovězeno, nebo co si chtěl přečíst. Anebo také ne vždy se nám třeba chce odpovídat..? Co se týče odvrácení smeče, také nesouhlasím, vždycky je možnost to párkrát otočit, což děláš, a ne sám. Neměj žádné skurpule, osmaž nás taky, abys neměl pocit, že je to nefér. 8-) A co se mejlu týče, abych se přiznal, tak sám po sobě ty odpovědi třikrát přepisuju, takže mně osobně to vyhovuje, dává mi to možnost okamžité korekce. Měl jsi přijet oko oko, ve zkušebně máme pomalovarnou konvici, a dyž tak by ti Dr. udělal něco spešl.
Někdy se určitě zastavím. Z trochu jiného soudku. Co bylo u vás prvotním impulzem k tomu, že jsi si pořídil nástroj a začal hlučit? A jak jste se dostali ke svým nástrojům?
Dr: To bylo tak: Vedle v dědině měli kamarádi kapelu. Nejdřív jsem tam chodil jen tak očumovat a tiše záviděl. Až pak jednoho dne, když zjistili, že jim vlastně do sestavy chybí basa, tak jsem se k nim nekompromisně vetřel (smích).
Vlasa: To bylo tak: Vyrůstal jsem mezi lidmi, kteří snad všichni poslouchali rock nebo metal. Například můj o sedm let starší brácha. To nešlo se tomu vyhnout, takže ovlivnění jasné. Naši mi už odmala kupovali všelijaké harmoniky a flétny, ale já to vždy hodil někde do kouta a tím to haslo. Když mi bylo třináct, tak jsem si koupil od známého svoji první elektriku. Tuším Jolana Galaxis. Doma se se mnou nebavil ani kredenc. Prej „zas to někde hodíš a bude to jen na prach“. Když ale viděli, že u kytary vydržím i několik hodin denně, tak mě dokonce začali podporovat…
Pickard: Na Gymplu za mnou tři kamarádi přišli, že zakládají kapelu, a jestli jim nechci hrát buben, a já jsem jim na to bez sebemenší znalosti problematiky kývl… Tuto vlastnost mám bohužel dodnes.
Zkuste zavzpomínat na svoji první kapelu a první koncert, s kým to bylo, kde a jak to dopadlo?
Dr: Kapela se jmenovala ABYSS, místem konání byly Veletiny – vesnice poblíž Uherského Brodu, někdy v roce 1993. Bylo tam tehdy celkem pět platících a bylo to vynikající (smích).
Vlasa: Bylo to na základce. Obsazení kytara, bicí, zpěv. Hráli jsme bigbítové odrhovačky na večírku pro spolužáky. Bylo to šílené, ale dopadlo to myslím dobře. Soudě i podle toho, že všichni přežili ve zdraví a i my, co jsme hráli, jsme u muziky zůstali všichni dodnes byť každý stylově někde jinde.
Pickard: Ani si už nejsem moc jistý. Mám pocit, že to bylo na gymplu v tělocvičně cca 1992, a byl to třeskutý úspěch, protože jsme měli velice charismatického lídra, který dokázal svým projevem učinit z našeho naprostého nedostatku hráčských schopností prakticky zanedbatelnou věc. Mám na takové lídry docela štěstí, se mi zdá.
Ale Vlastíku, to by mohlo být zajímavé. S kým jsi tehdy hrál a kde ti „přeživší ve zdraví teď působí“?
Vlasa: Bubeník tuším hraje nějaké funky kapele. A zpěvák zpívá v místní zábavovce jménem Scarlet Rose… Pak jsem dlouho hrál v kapele ATOMIC TOM AND NUCLEAR JERRY, kde hrál Pickard, Ritchie a Zuhan. Ritchie a Zuhan mimochodem dnes hoblují struny v Lebánkovic BAD FACE. ATNJ později nahradilo seskupení SOMATHING, kde hrál i Canni.V obou kapelách jsem i huhlal na mikrofon. Tyto mé přednosti byly pak v SDOS potlačeny hudrujícím Drrr (smích) (smích) (smích) (opravdu hodně smíchu).
Pickard: Hmm. Mám pocit, že oba kytaristé se angažují v cimbálkách, jeden jako houslista, a druhý jako excelentní cimbalista, a bývalý lídr možná pokračuje v tvorbě svých vlastních projektů do šuplíku, kterým už před pěti lety nikdo nerozuměl. Všímáš si? Žádné vytáčky.
Všímám, máš ode mne pochvalu! V době začátků jste měli jistě mnoho ideálů a velkých plánů, jaké překážky na cestě skupiny tyto ideály nejvíce obrousily?
Dr: Já jsem a zůstávám velkým optimistou (smích). Když vše zesumíruji, tak doposud snad jedinou velkou ranou bylo (a radši ťuk ťuk ťuk do dřeva), když nám těsně před nahráváním prvního demosnímku v roce 1996 vykradli tehdejší zkušebnu a prakticky nic v ní nenechali. Byla to rána, ale rána, která nás také paradoxně i nakopla. Ukradené rádoby-aparáty byly záhy nahrazeny poněkud profesionálněji vypadajícím materiálem, pořízeným po intenzivním hraní na city našim rodičů za peníze z jejich peněženek. Nepříjemné byly i všechny personální čachry, jež nás kdy potkaly.
Vlasa: Tak především jsem si musel uvědomit, že nic nejde hned a že na nás nikdo nikde nečeká a že z nás nikde nebude nikdo připosraný. Je to běh na dlouhou trať. Myslím, že pokora je to správné slovo, je kolem spousta dobrých kapel a ještě lepších muzikantů. Je dobré se držet při zemi. Samozřejmě že plány byly velkolepé, ne vše je ale v našich silách a taky v naší zemi reálné.
Pickard: Právě ty ideály a velké plány se ukázaly být nepřekonatelnými překážkami. Každý je měl jiné. (smích s brýlemi) Teď už ideály nemám. Teď už mám jenom překážky.
Jaký člověk vás hudebně nejvíce ovlivnil a proč? Osobně tipuji u Dr. Devina Townsenda…
Dr: Trefa (smích bez brýlí)! Ale bylo by jich víc – namátkou: Hetfa (James Hetfield), Fernando Ribeiro nebo jak se píše a samozřejmě nelze neuvést Velkého Ó Chucka. Teď ale nemám na mysli Texas rendžra (smích).
Vlasa: Asi by jich bylo víc. Každý se vyznačuje jinými přednostmi. Kdybych teď jednoho vypíchnul, tak ukřivdím těm ostatním a to nemůžu.
Pickard: Staňa Valášek. Sice nestál v čele mých mladických ideálů, z těch se udržel už pouze Sean Reinert, ale od Stani jsem dostal v pravý čas takovou čočku! A teď jsem za to strašně rád.
Několik koncertů jste odehráli i mimo naší republiku, jaká to byla zkušenost? Údajně jste z toho nadšení moc nebyli, proč?
Dr: Já jsem to teda ze sebe asi kdysi vypustil, ale bylo to myšleno samozřejmě ze srandy. „Venku“ se mi líbilo moc a už se nemůžu dočkat, až zas někam vyrazíme.
Vlasa: Nevím jak Drr. Mně se ale hraní třeba v Dornbirnu líbilo velice. Parádní klub. Zázemí a starost o kapelu na takové úrovni, že jsem to od té doby snad ještě nezažil. Některé pořadatele u nás by nebylo marné poslat na školení (smích s mrkajícím okem) navíc to byl parádní výlet. Lidí tam bylo taky dost. Super. Je fakt, že někde to za moc nestojí a člověk si říká: co tu proboha dělám. Ty kladné zážitky myslím ale vždy převažují.
Doktore, ty jsi fanouškem Sergeje Lukjaněnka, jak hodnotíš pokus převést jeho knihy na stříbrné plátno?
Dr: Já jsem teda viděl zatím jen ten první pokus a popravdě řečeno nijak zvlášť urvaný jsem z něj nebyl. Řekl bych, že oproti knižní předloze zůstal někde v půli cesty. Není úplně špatný, některé momenty se mi líbí (třeba ztvárnění Šera), ale pro mě v tomto případě (stejně jako ve většině jiných) platí, že knížka je prostě knížka, protože prostor pro vlastní fantazii, který poskytuje, je dle mého názoru nenahraditelný.
Pickard: Noční hlídka se mi docela líbila, ale i přesto bych to rozdělil do dvou částí, úvodní seznámení s „whereabouts“, které bylo excelentní, a druhou, s tornádem nad panelákem, kde dle mého názoru tak nějak filmu došel dech, ale jsem zvědav na Denní hlídku, teaser vypadal zajímavě.
Doba vymezená rozhovoru se nachýlila, díky moc za tvůj čas. Máš na srdci ještě něco, o čem jsme nemluvili? Popřípadě nějaký vzkaz našim čtenářům?
Vlasa: Díky za rozhovor. Doufám, že je teda dost seriózní (smích). Přeji všem hodně nejenom hudebních zážitků a úspěchů do nového roku, ale hlavně zdraví!
Dr: Já děkuji za zájem a prostor pro naše odpovědi. Rád bych tobě i všem čtenářům popřál úspěšné vykročení do roku 2008, pevné zdraví a kupu skvělé muziky! Hlavně to zdravíčko (smích).
Pickard: Díky za vskutku zainteresované dotazování, jen houšť, někdy dojeď na kafe. Doufám, že jsme tě přesvědčili, že jsme aspoň částečně schopní odpovídat k věci a rozumně, nevýhodou budiž, že tento rozhoror tím nabyl takové délky, že to nikdo nikdy číst nebude, ale takový je už úděl i třeba ruských klasiků. Mno, ať ti to brumlá a píše. A smekám klobouk před všemi, kteří dočetli až sem.