Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Současná hudební scéna je přeplněna „post žánry“ a „post subžánry“. A co naplat – budeme-li se striktně držet těchto chatrných vymezení, pak bostonští JUNIUS do nich zapadají velmi hladce. Kvartet navazuje na odkaz nové vlny a vlivy britských THE CURE (nejen v hlase vokalisty Josepha E. Martineze) či jiných podobně významných představitelů tohoto proudu jsou z hudby cítit na sto honů. Sympatické ovšem je, že tak činí s grácií, a tato poloha je pouze základním východiskem, na němž JUNIUS teprve rozvíjí vlastní nápady a rozhodně se nenechávají omezovat tímto výchozím určením. Bostonská čtveřice naopak zajímavě osciluje mezi potemnělou a cukrkandlově sladkou hudební estetikou 80. let minulého století a živelnějšími rockovými (za všechny např. DREDG), goticko rockovými, resp. post-rockovými polohami dneška, které jsou znatelné především po zvukové stránce. JUNIUS se nesnaží bourat základy žánru a být za každou cenu jiní či originální – mají především cit pro silné melodie a nápady, které dokáží patřičně poskládat a aranžovat. O hybné momenty na stejnojmenné desce skutečně není nouze, za všechny lze snad zmínit jímavou „Blood Is Bright“, „Hiding Knives“ či zvonivou „At The Age Of Decay“. JUNIUS výborně pracují nejen se strukturou skladeb, ale i zvukovou stránkou – dokáží být jemní, aby posluchače náhle obestřeli masivní distorzí rozpouštějící se v „nahallované“ ozvěně. Neméně sympatické je, že kvalitativní úroveň nahrávky se daří držet od začátku až do konce – marně byste hledali slabší či nevýrazný moment; ku prospěchu věci rovněž přispívá i fakt, že JUNIUS vzhledem k líbivosti a tématické i obsahové náplni hudby nesklouzávají do sladkobolného patosu. Vše je provedeno s citem a stylově.
„Junius" však ani zdaleka nezachycuje ultimátní tvář kapely, o čemž svědčí loňské EP „The Fires Of Antediluvia“, které se možná až trochu překvapivě pohybuje v oblasti, jež má blíže ke kapelám typu PELICAN apod. I přes stopáž se nejedná o debut, ani standardní řadovkou v pravém slova smyslu, ale kompilací znovu nahraných dřívějších EP, jmenovitě pak „Blood Is Bright“ a „Forcing Out The Silence“. Nicméně debutní nahrávka je v přípravě, a myslím, že na výsledek se lze jen těšit.
JUNIUS nabízí velmi příjemně znějící kombinaci prvků nové vlny a současného rocku, resp. post rocku. Um kapely pak tkví především ve schopnosti napsat silné a kvalitativně vyvážené skladby, jejichž líbivost a přímočará melodika jsou vkusně vyváženy a i po několikerém poslechu dokáže hudba kapely spolehlivě udržet pozornost.
1. [Elan Vital]
2. Hiding Knives
3. From The Isle Of The Blessed
4. [Elan Fatale]
5. Forcing Out The Silence
6. [The Annunciation]
7. Blood Is Bright
8. A word Could Kill Her
9. In The Hearts Of Titans
10. At The Age Of Decay
Tak toto musí potěšit každého milovníka kytarových osmdesátek. JUNIUS vás přenesou do dob, kdy byli THE CURE ještě zajímaví a kdy kytarové alternativní scéně vládly lehce nasládlé popěvky a podmanivě jednoduché kytarové riffy. JUNIUS však nejsou jen o hrabání se v minulosti. Do své muziky totiž citlivě a umně vkládají i prvky post-rocku a současné rockové muziky. Moc moc dobře se to poslouchá!
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.