Vskutku bych neřekl, že kapely jako ONSLAUGHT se můžou ještě dnes těšit takové přízni, v jaké je představuje jednoduše nazvaný živý záznam „Live Polish Assault“. Ale je to tak, soudě alespoň podle velmi solidního počtu polských (a nejen jich, jak zřejmo z bonusových materiálů) fans, kteří v již tradiční polské základně všech metalových kameramanů „Stodoła“ tvořili britské pětici při natáčení tohoto DVD více než důstojnou kulisu. A poznání je to navíc o to významnější, že cestou tohoto nosiče se ONSLAUGHT za svými příznivci vydávají poprvé od roku 1991, kdy po třech řadových albech, řekněme bez nějakého vysloveně zásadnějšího úspěchu, skončila jejich krátká pouť zlatými léty (ne)původního thrash metalu.

Ale co je to vlastně úspěch, že? Ona i ta tři řadová alba, pokud mě paměť neklame, vesměs dobře přijatá, nebo prostě fakt, že si někteří z přihlížejících na natáčeném koncertu neváhali natáhnout na sebe trička s logem „Onslaught“ či klasickým motivem rohatého pekelníka, mohou být nakonec tím nejskutečnějším měřítkem úspěchu. A čerta starého pak záleží na tom, že tahle kapela byla ponejvíce vnímána jako jedna z nejúspěšnějších z druhého sledu, který profičel světem v závěsu za všemi těmi jmény v thrash metalové extralize nejzvučnějšími (za jiné jmenujme zejména EXODUS, protože k nim mohou být ONSLAUGHT na čele s vřeštivým výrazem zpěváka Sy Keelera přirovnáváni asi nejčastěji). Podobně je tomu i s tímhle DVD. Čerta starého záleží na tom, že prezentuje klasický thrash metal „jen“ v jeho sekundární podobě nebo že název ONSLAUGHT musí jeden z paměti tahat heverem, své (pamětníky) fanoušky si zkrátka bez ohledu na to dozajista najde. A všichni takoví budou nepochybně potěšeni faktem, že kapele to živě momentálně hraje více než solidně, neboť především takové je poselství zde zaznamenaného vystoupení. Nechybí žádná z těch nejzásadnějších pecek typu „Let There Be Death“, „Angels Of Death“ či „Shellshock“, nechybí ani stejnojmenný zástupce aktuální albové novinky „Killing Peace“ (2007), takže předváděnému thrash metalovému infernu, režírovanému pochopitelně striktně a výhradně v duchu konce osmdesátých let minulého století, může být na škodu snad jen místy poněkud kostrbatý zvuk, v němž zejména téměř zaniká druhá kytara.

Vedle samotného koncertu, trvajícího necelých sedmdesát minut, nechybí na disku pochopitelně ani bonusové materiály, které krom unikátních živých audionahrávek z roku 1987 (mezi nimi i cover AC/DC „Let There Be Rock“) nabízejí také všechny obvyklé atributy jako rozhovor, biografii, diskografii apod. Tedy rovněž nic zásadního, že ano, ale tuhle otázku jsme už myslím vyřešili. Skloňujete-li tudíž thrash metal ve všech jeho myslitelných pádech, určitě už asi víte, co si s „Live Polish Assault“ počít, a neskloňujete-li, jste na tom vlastně podobně. Což je přesně to jediné a nejpodstatnější, oč tady v tom překotném thrashovém tempu běží.