Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, že debutový album „On Through The Night“ formálne prihlásil DEF LEPPARD k novej vlne britského heavy metalu je nespochybniteľný fakt, napriek tomu, že znie čudne. Čudne jednak preto, že kapela sa od neho neskôr často dištancovala (v čase nahrávania mal najstarší Joe Elliott 20 a najmladší Rick Allen iba 16 rokov), už druhým „High’n’Dry" započala radikálny odklon od heavymetalovej hudby a pri štvrtej, najúspešnejšej „Hysterii“ by ste medzi nimi a takými IRON MAIDEN našli viac rozdielov, než zhôd. Napriek tomu je debutový album neskoršej štadiónovej legendy tradičný stredoanglický heavymetal počiatku 80. rokov. Dokonca jeden z najlepších.
To, čo „On Through The Night“ odlišuje od ostatných debutov ich britských kolegov, je množstvo vplyvov, ktoré DEF LEPPARD kombinujú so svojim mladíckym nadšením a naivnou energiou. Počuť, že chlapci zo Sheffieldu vyrastali okrem prvogeneračných tvrdých kapiel aj na T-REX, glam rocku, no najmä THIN LIZZY. Takže aj keď to na úvod rozbalia nekompromisne rokenrolovou „Rock Brigade“ a neskôr sa k dravej energii vrátia s „Rocks Off“, „Answer To The Master“, no najmä najväčšou hitovkou albumu „Wasted“, o žánrovú a farbistú pestrosť albumu sa medzitým postarajú glamrockockom napáchnutá „Hello America“, či dvojica „Sorrow Is A Woman“ a „Satellite“, v mnohom črtajúca neskoršiu hardrockovú tvár kapely. To, že DEF LEPPARD mali v roku 1980, resp. 1979, keď album nahrávali, inšpirácii celý kopec, dokazuje aj záverečná, takmer artrocková „Overture“. Tá bola mimochodom spolu s „Rocks Off“ už na „The Def Leppard EP“ z januára 1979, spolu s trackom „Ride Into The Sun“, ktorý o mnoho rokov neskôr kapela znovu nahrala a vydala na zbierke B-strán a nikdy nevydaných rarít „Retro Active“. Ak sa obzeráme do úplných začiatkov, práve toto EP kapelu katapultovalo medzi elitu. Joe Elliott vtrhol počas sheffieldského DJ-ského setu legendárneho Johna Peela na pódium a nahrávku mu osobne odovzdal. Peela oslovila a DEF LEPPARD sa dostali do vysielania BBC, k prvej zmluve a k albumu, o ktorom je reč.
Zostava kapely v dobe nahrávania debutu sa od tej najslávnejšej líši tým, že Phil Collen si ešte len patlá na tvár make-up u glam rockových GIRL a u DEF LEPPARD pôsobí jeho oveľa tvrdší a priamočiarejší predchodca Pete Willis, ktorý dostal o dva roky neskôr padáka pre problémy s alkoholom. Steve Clark tým pádom ešte nemá po boku rovnocenného virtuóza a inštrumentálny model DEF LEPPARD kopíruje osvedčenú cestu jedného, ktorý vypĺňa spodky a drží sa v úzadí a druhého, ktorý príde dopredu a v záklone dodá melodiku. No a Rick Allen má ešte stále svoju ľavú ruku, v ktorej dokonca drží paličku starosvetsky od palca k malíčku. Toto všetko sa neskôr zmenilo, kapela spravila masívny útok na americký trh (čím spáchala zločin, z ktorého ich u anglických fanúšikov neskôr vykúpila až tragická a dobre známa autohavária Ricka Allena) a do niekoľkých rokov sa zmenila z robotníckeho heavy metalového komba na hardrockových rebelov, vypredávajúcich štadióny.
Možno sami už o svojom debutovom albume „On Through The Night“ nechcú počuť ani slovo, možno o ňom Joe Elliott vyhlasuje, že pre nich bol ako palivová nádrž, vďaka ktorej raketa opustí atmosféru a keď ju viac nepotrebuje, jednoducho sa jej zbaví. Presne takto to uviedol vo vystúpení pre program „VH1: Storytellers“, načo Phil Collen otočil potenciometrom a zahral nesmrteľný úvodný riff „Wasted“, privádzajúc prítomných divákov do vytrženia. Kapela sa na tom zasmiala a program pokračoval ďalej, jedným z mnohých hitov neskoršej éry. Nech je to s nostalgiou akokoľvek, DEF LEPPARD pravdepodobne nemusia ľutovať nič. Hoci sú dnes polozabudnotou kapelou veteránov, ktorí už nikdy nezložia druhú „Hysteriu“, nasledujúcich 12 rokov po vydaní „On Through The Night“ dokázali minimálne toľko, koľko ich najúspešnejší spolupútnici z éry NWOBHM, na ktorých sa dnes vlastne zabudlo tiež.
1. Rock Brigade
2. Hello America
3. Sorrow Is A Woman
4. It Could Be You
5. Satellite
6. When The Walls Came Tumbling Down
7. Wasted
8. Rocks Off
9. It Don't Matter
10. Answer To The Master
11. Overture
Debut DEF LEPPARD pro mne představuje ten nejlepší příklad skutečnosti, jak jít spolu s NWOBHM a nebýt pohlcen modrým stádem. Album totiž nabízelo přesně to, co většině jejich současníků chybělo (lehkost, hitovost, pestrost, tvorba bez kovových mantinelů) a naopak postrádá většinu z toho, co na heavy metalu počátku osmdesátých let nemám rád (uniformita způsobu vyjadřování). Byť (nebo spíš právě proto, že) ještě nejde o klasické pop/rockové DEF LEPPARD, ale o razantní pionýry NWOBHM, řadím tohle album velmi vysoko v diskografii DEF LEPPARD (první čtyři řadovky prakticky nad vším pozdějším). "On Through The Night" (1980) je prostě klasika napěchovaná zapomenutými avšak skvělými songy! Kam se v té době hrabali všichni generačně spříznění.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.