Pakliže snad ještě existoval někdo, kdo neměl úplně přesnou představu o tom, jak si u nás finští symfo - metalisté NIGHTWISH vedou, minulý středeční večer měl v pražské T-Mobile aréně jedinečnou možnost udělat si o tom skutečně velmi přesný obrázek. Ano, NIGHTWISH už jsou ve zdejších krajích opravdovými metalovými megastars, jimž pojem „mainstream“ zdaleka nemůže být cizí. A neprozrazovala to jen doslova od střechy až po sklep přecpaná sportovní hala pražské Sparty (kousek hodný třeba takových IRON MAIDEN), ale především pohled do řad obecenstva, v nichž jste na ortodoxního metalistu v černém tričku zdobeném klikyháky narazili zhruba stejně tak často, jako na „normálně“ oděné návštěvníky skutečně všech věkových kategorií - pubertálními pištícími děvčátky počínaje a šedivými, či dokonce plešatými padesátníky konče.

V souvislosti s touhle „přeplněností“ koncertních prostor se proto ukázalo jako velmi prozřetelné nepodléhat zbytečně tělesným potřebám ohledně tekutin, neboť tyto samozřejmě zanedlouho chtěly ven a obhájit si po návratu z toalety původní pozici prakticky kdekoliv v hale se ukázalo být nadlidským kouskem. Sám jsem toho ostatně také okusil, když jsem si po krátkém setu předskakujících PAIN odskočil a poté se znovu tlačil zpět na své místečko. Těch netečných pohledů, pasivního bránění v cestě či dokonce nadávek a výtek, to se tedy jen tak nevidí. Ale co, šli jsme přece na „mainstream“, tak jsme ho taky se vším všudy dostali.

Jak už jsem naznačil, Tägtgrenovi předjezdci PAIN se zhostili své role přesně tak, jak bych si to alespoň já osobně představoval, a svůj elektro - metalový set, provedený převelice názorně v duchu úvodní hitovky „Same Old Song“, ukončili přesně po půl hodině (avizovaný start koncertu se nám z 19.00 hod. posunul na 20.00 hod., což bylo v oné tlačenici skutečně nemilé). Samozřejmě, že nemám nic proti kapele samotné, jen mě prostě její produkce moc nebaví, neshledávám v ní příliš invence ani originality, a na to konto si také myslím, že PAIN by měli striktně zůstat jen v pozici projektu, který se živě nepředvádí. Ale proti gustu žádný dišputát, pokud se kapela líbila, musím uznat, že na jejím místě si dovedu představit i horší varianty.

Ve 21.10 hod. už se ovšem konečně šlo na věc samotnou. Obrovitánské provedení obalu poslední studiovky „Dark Passion Play“ dostalo v záři reflektorů růžovo - fialový nádech a po chvíli před něj naklusali také samotní NIGHTWISH, kteří spustili (jak jinak než opět symbolicky) výtečný otvírák „Bye Bye Beautiful“. K nemalé radosti nás všech, pochopitelně, ale k ještě větší radosti přítomných majitelů mobilních telefonů s fotoaparáty a dalšími záznamovými zařízeními. Les jejich rukou, třímající své miláčky ve všech různých pozicích, se totiž zvedl v tu samou chvíli a až do konce koncertu nepřestával kazit výhled všem těm ostatním, kteří se na plochu stadionu přišli bavit hudbou a ne jen zběsilým pořizováním fotek a pochybných záznamů, které si stejně nikdo nedá ani za rámeček. Jo, jo, „mainstream“.

Slušně nazvučený koncertní program NIGHTWISH, plný spousty slibovaných a velmi pohledných pyrotechnických efektů, byl samozřejmě založen především na zmíněné novince, která byla z důvěrně známých důvodů ušita na míru Anette Olzon, vokalistce, která v kapele nahradila ledovou královnu Tarju Turunen. A nebyl to jenom zpěv, který dával znát, že se v kapele cosi změnilo. Anette v lehkých letních šatičkách s bílými kytičkami (koženého křiváka odložila hned po úvodní skladbě) totiž působila jako usměvavá lesní víla, která svým skotačením po pódiu dávala jasně najevo, jak moc ji koncert baví a jak moc by ji nudilo jen stát u mikrofonu. Krom logicky se nabízejících kusů jako „Cadence Of Her Last Breath“, „Amaranth“, „Sahara“ či předlouhé „The Poet And The Pendulum“ přišla řada i na baladu „The Islander“ a musím říct, že její provedení a vůbec celková atmosféra v tu chvíli v hale mě nakonec donutily přemýšlet o vrcholu celého zhruba sto minut trvajícího vystoupení seveřanů. Možná to tedy bude i tím, že na zpěv Marca Hietaly prostě nedám dopustit (neboť celá skladba pochopitelně stojí a padá s ním), ale doopravdy si to prostě nemůžu myslet, protože těch několik minut se současně puštěnou smyčkou dalších zvuků a nástrojů z alba (které ostatně, jak jinak, jely po celou dobu koncertu) bylo vskutku magických. Anette se rovněž nenásilně a zdatně představila i ve starších skladbách („Dark Chest Of Wonders“, „Dead To The World“, „Nemo“), a byť námitka nedostatku upjaté Tarjiny „opernosti“ by zřejmě byla na místě, neměl jsem pocit, že by cokoliv jiného nefungovalo. Naopak. NIGHTWISH dokonce ani neotravovali obligátními sólovými výstupy či roztleskáváním (nesmělý Anettin pokus o vytvoření divácké vlny s odkazem na to, že hokej je ve všech třech zúčastněných zemích sportem č. 1, naštěstí také netrval dlouho), takže jediné, co snad trochu brzdilo tempo vystoupení, byly Hietalovy komentáře k lahvi jakéhosi polského pití, z níž si neustále přihýbal a jimž jsem, upřímně řečeno, úplně přesně neporozuměl. Tak jsme dospěli až k předem avizovanému kompletnímu přídavku „7 Days To The Wolves“, „Wishmaster“ a „Wish I Had An Angel“, po němž se už jen kapela několikrát uklonila, několikrát vyfotila s dozajista úžasnou diváckou kulisou a nenávratně zmizela v zákulisí. Tak jako mnoho dalších, chtělo by se říct, ale asi by to tentokrát nebyla úplně pravda, protože Tuomas Holopainen a spol. totiž na pražském výstavišti opravdu, ale opravdu zaváleli. Na mou („mainstreamovou“?) duši.