Letošní ročník jednodenního festivalu METALMANIA se nesl jednoznačně ve znamení starého dobrého thrash metalu. Jestli šlo z pozice pořadatelů o úplnou náhodu, anebo se mělo jednat o stylové připomenutí současného dění na metalové scéně, protože právě thrash metal prožívá po obou stranách Atlantiku velkou renesanci, si však tipovat netroufám. Každopádně jsme byli svědky několika vynikajících výkonů headlinerů celé akce... Ale pěkně popořadě, protože zpočátku to tak slavné nebylo.

Do haly vcházím ve chvíli, kdy zní jedna z posledních skladeb německých DRONE, třetí to kapely celého klání (předchozí dva vystupující – HELPNESS a SIX DEGREES OF SEPARATION – jsem bohužel neměl šanci stihnout). Dýchavičná neoriginální grupa, která má své vzory v současné produkci oaklandských masérů z MACHINE HEAD, nepředvedla žádný světoborný výkon, a i když v některých momentech nebyli špatní, o nějaké originalitě nebo nápaditosti si můžou zatím nechat jenom zdát. A to, že bubeník téměř nestíhá v obyčejných středně rychlých rytmech, považuji u takto stylově usazené kapely celkem za problém. Nic nezachránil ani světácký projev jejich zpěváka, takže vystoupení proplulo bez výraznějšího zájmu a ohlasu prvních návštěvníků akce. Nastupují tuzemští TÖRR – metalová karikatura legendy a synonymum pro pohodlné přežívání z příběhů odehrávajících se za minulého režimu. Nic proti, ale akorát jsem se utvrdil v tom, že z mráčku, který nikdy nenesl vodu, nám tu nenaprší. Takže bubák, co straší, ale nekouše, znovu hořko-vtipně zacelil místo někomu mladšímu a zajímavějšímu. Někomu, kdo zná způsob jak naplnit pojmy invence a evoluce, aniž by se ohlížel, zdali to uškodí jeho pověsti, a tvoří bez zakrytého hledí a pomyslné koule na noze. Na Basinfirefest nebo na Czech Rock Block do Plas TÖRR – ano, ale proč je obsazovat na prestižní místo před MEGADETH? Komu to může prospět?

Australané MORTAL SIN, kteří před rokem vstali z popela, aby se po šestnácti letech připomněli novým albem „An Absence Of Faith“ (2007), do toho šli s nadšením a potřebným zápalem pro věc. A byl jsem rád, že jak jejich starší skladby, tak o poznání nápaditější nová tvorba, dokázala v obecenstvu vyvolat alespoň nějaké emoce. Starý poctivý thrash metal se zvukem kytar připomínajícím tvorbu EXODUS a poměrně obskurním hlasem, jenž měl mnoho rezerv, počínaje jeho velmi omezeným rozsahem a konče ne zrovna osobitou barvou, sice neměl na první a možná ani na druhou žánrovou ligu, ale v Čechách by se pravděpodobně MORTAL SIN stali thrash metalovou jedničkou (vždyť kdo ho tu hraje?). To samé předvedli EVILE, kluci z Anglie, kteří si s originalitou také netykají, a tak to hodně vypadá, že patrně milují SLAYER. Od tohoto okamžiku však začal být festival opravdu zajímavý a průměrného výkonu už jsme se nedočkali.

Newyorská legenda OVERKILL naběhla s úderem osmé do zeleně nasvícené mlhy, která se vznášela nad prostorným pódiem . Jejich show od počátku charakterizoval jak vitální pohyb do půl těla svlečeného frontmana Bobbyho Ellswortha, tak intenzivní výkon čtveřice muzikantů, která jej doprovázela. Sám Bobby „Blitz“ Ellsworth ve svých padesáti působí jako šlachovitý třicátník – prostě takový mladší metalový IGGY POP. Jeho vysoko položený hlas se sice na začátku v hustém kytarovém válu ztrácel, ale zhruba do poloviny vystoupení se postupně vše usadilo. Samozřejmě tu nechyběl D. D. Verni – baskytarista s nízko položeným nástrojem a jeho charakteristickým zvukem, který znovu dokazoval, že je hlavním motorem celé kapely. Kromě „Skull And Bones“ z novinky „Immortalis“ (2007) zazněl samozřejmý průřez toho nejznámějšího z prvního desetiletí existence OVERKILL. Takže jsme nepřišli o prastaré výplachy „Rotten To The Core“, „Wrecking Crew“ a „Fuck You“, ani o hitovky jako „Hello From The Gutter“, „Elimination“ „Thanx For Nothin´“ a „Bastard Nation“. Ozdobou celého vystoupení bylo zatěžkané a ponuré inferno „Skullcrusher“, které do thrash metalu přineslo dávný odkaz raných BLACK SABBATH. OVERKILL znovu potvrdili, že jsou výbornou živou kapelou.

Záruka kvalitní metalové práce – němečtí RAGE – stylizovali svůj koncertní set podle jejich právě vycházející novinky „Carved In Stone“ (2008). Tedy výbušný power metal, jehož těžiště leží na bleskurychlých kytarových partech Viktora Smolského a chlapáckém projevu jejich leadera Peavyho Wagnera. Měli jsme tedy možnost slyšet mnoho skladeb, které patří spíš k tomu tvrdšímu, co trojice kdy vyprodukovala – „Set This World On Fire“, „Black In Mind“, „Soundchaser“, ale i skladby z novinky „Carved In Stone“. Ty se živě velmi dobře osvědčily a rozhodně nepatřily k slabším místům. Takových míst však bylo u RAGE ten večer jako šafránu. Nezazněla ani jediná píseň, která by jakkoliv potřebovala podporu jiných nástrojů než těch pro metal zásadních, takže na jednu stranu bohužel nic z mého oblíbeného alba „Ghosts“ (1999) , ale na druhou stranu tvrdím, že RAGE mají takový výběr skvělých skladeb, že ať nastylizují svůj program jakkoliv, vždy bude z čeho brát. Největší hitovkou se stala zřejmě „Days Of December“ a samozřejmě v samotném závěru umístěná „Higher Than The Sky“. Z 80% zaplněná Novesta tak nadšeně aplaudovala. Zvlášť ve chvílích, kdy došlo na Smolského kouzla.

Velká očekávání doprovázela hlavní atrakci celého zlínského podniku – americkou kapelu MEGADETH, která v Čechách naposledy vystupovala zhruba před pěti lety. Ačkoliv skupina sdružená kolem kontroverzního zrzouna Davea Mustainea působí na posledních deskách poměrně vyčpěle, tak ten večer ve Zlíně doslova rozmetala jakékoliv pochybnosti o sobě samých. Celý koncert byl strhující ukázkou metalové profesionality a nebylo to jen díky výkonu samotného Mustainea, který se vzhledově od svých minulých koncertních zastávek v zemích českých prostě ani o chlup nezměnil (naopak vypadal lépe a vitálněji než tenkrát), což vyvolalo mnoho otázek, zdali Dave nenašel nějaký zázračný lék vzdorující zákonitostem času, ale také díky sehranému týmu ostatních muzikantů (Chris Broderick, James Lomenzo, Shawn Drover). Jediným kazem na jinak absolutně dokonalém vystoupení byl trochu utlumený vokál v několika prvních skladbách, což rozhodně nezpůsobilo špatné nazvučení, protože sound v hale nebyl přeřvaný, ale naopak čistý a jasně čitelný. A když zhruba v průběhu čtvrtého songu „Kick The Chair“ doznal i Daveův hlas optimální hlasitosti a polohy, strhlo se doslova tornádo kytarové dokonalosti. Oba kytaristé se v průběhu koncertu rovnoměrně střídali o sólové party a hbitě se doplňovali. I v těch nejkrkolomnějších pasážích alba „Rust In Peace“ (1990) tak znělo vše jako z originálu, navíc obohaceno o nadstavbu živé energie. Hrálo se v obrovském nasazení a bez zbytečných prodlev, a to jak z nového alba „United Abominations“ (2007) – jmenovitě skladby „Sleepwalker“, „Washington Is Next“ a „Gears Of War“ –, tak většinou fanoušků velebená a očekávaná klasika. Ta působila doslova jako thrash metalová kakofonie. Takže došlo na „Wake Up Dead“, „Peace Sells“, „In My Darknest Hour“, „Hangar 18“, „Holy Wars“ a „Tornado Of Souls“. Vše bylo rovnoměrně střídáno s učesanější produkcí MEGADETH z devadesátých let – „Symphony Of Destruction“, „Skin O´My Teeth“, „Ashes In Your Mouth“, „A Tout Le Monde“ nebo „Trust“. Dave Mustaine působil celý večer velmi sympaticky a koncentrovaně. Na konci nešetřil děkovnými gesty na adresu bouřící haly. Dave je velmi charismatická figura i hotový divadelník, který dokáže gestem, postojem (např. ruce v bok) během jediné vteřiny přivést jásající dav k mrtvolnému tichu, které si poté sám celou minutu užívá pohledem do sálu. Ten konec neměl vážně chybu.

MEGADETH tak byli jasným vrcholem celého klání, jaké nám po několika měsících znovu připravilo naše hlavní město metalu. Nezbývalo než se vrátit pln zážitků k dodávce a vyrazit na 400 kilometrů dlouho cestu domů. Za tu námahu však všechny zážitky, ať už mluvím o těch hudebních, či nehudebních (např. nadšený úsměv sedmnáctiletého Dj Hooyi – čtenáře MP a thrash metalisty z okresu Hodonín, když se vracel z kotle pod pódiem), opravdu stály.

Fotografie: ilustrační