Nejdříve chci poděkovat čoudovi s tričkem NAPALM DEATH, který mi v pitu orazítkoval ksicht osmiřadovým stahovákem z pyramidek. Díky čoudo! Není nad podobný vkusný doplněk na tváři. A nyní k věci. O počáteční výkop dlouho očekávaného a několikrát odloženého debutu THE DILLINGER ESCAPE PLAN v našem kraji se krátce po sedmé hodině postarali Američané, od nichž si hlavní hvězdy večera před nedávnem vypůjčily bubeníka, tedy podivínští STOLEN BABIES. Post rocková alternativa, olíznutá corovými důrazy v rytmice, vedená sympatickou zpěvačkou s akordeonem a schopností kombinovat kvalitní melodický zpěv i brutálnější hlasové polohy však neměla příliš velké štěstí na celkový sound. První skladby byly jen velmi neuspokojivou zvukovou kulisou, ve které dominoval zpěv, klávesy a baskytara, přičemž kytara byla víceméně utopená po celou dobu. Taktéž si myslím, že by kapele, která manipuluje se skladbami s přístupem ne nepodobným pattonovým MR. BUNGLE, možná slušelo trochu jiné publikum a zcela jistě i jiný zvukař. Za pětatřicetiminutový set se STOLEN BABIES nepodařilo přesvědčivě vytvořit burtonovskou atmosféru, která dýchá z jejich studiové tvorby i vizuálního ostylování a neřekl bych, že to bylo z většiny jejich vinnou.

Druzí v pořadí - POISON THE WELL - na tom po zvukové stránce byli mnohem lépe. První skladbu sice poznamenal nefungující mikrofon, dále však už bylo vše celkem čitelné, snad krom kdesi zakopaného kopáku a poměrně staženého vokálu. S žánrovou spřízněností k DILLINGER ESCAPE PLAN to bylo mnohem lepší, než v předchozím případě. Dalo by se s nadsázkou říci, že pokud by se vám podařilo vypreparovat ty přímočařejší party z DILLINGER ESCAPE PLAN, získáte směs, ze které POISON THE WELL vaří svůj materiál. Živelné vystoupení, nabité nakažlivou energií, mělo velmi uspokojivou reakci i od publika, které začalo tvořit bouřlivý kotlík. Ke konci setu se rozmohl i stagediving.

DILLINGER ESCAPE PLAN se hned na počátku pochlubili led-diodama s velmi vysokou svítivostí, kterými byli hustě posázené jejich bedny – když poprvé zablikaly, málem jsem oslepl, takže jsem očekával světelnými efekty utlučený set. Postupně se však ukázalo, že tento prvek příliš neosvicuje posluchače, ale tvoří velmi vkusnou světelnou kulisu, před kterou jsou vidět jen obrysy hudebníků. Počátek vystoupení patřil nejosvědčenějším kouskům, jakými jsou „Panasonic Youth“ či „43% Burnt“, postupně se dostávalo i na „Miss machinské“ balady typu „Unretrofied“ a „Setting Fire To Sleeping Giants“ a myslím, že se dá říci, že za hodinu hraní zazněly ty nejzásadnější skladby z celé historie. Greg Puciato potvrdil roli blázna u mikrofonu, jeho nasazení bylo famózní, stejně jako Bena Weinmana, který si dokonce s kytarou zaskočil do lítého davu pod pódiem. Ten ho neudržel, on propadl do kotle a vytahován zpět na stage byl Puciatem po dvou částech. Nejdříve kytara, se kterou chvilku jako s dětskou hračkou mával nad hlavou šlachovitý Greg, a pak Ben. Weinman a jeho pódiový projev byl kapitolou samou pro sebe. Jeho roztáčení kytary nad hlavou, skákání kolem odposlechů, na odposlechy, pod odposlechy, na bednu, z bedny – vrcholným číslem pak bylo proražení stropu v Rock Café. Greg si s ním v ničem nezadal, jeho tělo několikrát putovalo nad mojí hlavou a vždy, když se nám houpal na stropě při objímání zavěšené reprobedny, kladl jsem si otázku, kolik lidí zabije, až to s ním celé spadne. Hodně zvědav jsem byl na čisté melodické zpěvy a musím konstatovat, že to Greg ošidil kde mohl, ale manévroval tak obezřetně, že výrazně za uši netahal. Set skončil s více jak jednopísňovou rezervou před policejní hodinou, závěrečné ovace však bohužel skupinu zpět na pódium nepřivedly, a tak jsem se s vysíleným úsměvem a řádně potem promáčeným oděvem vymotal z kotle a nabral směr Plzeň.