Pokud pamatujete rok 1994, možná vám na paměť vytane i trojice drze vytlemených (a tehdy už zase ne blonďatých) mániček, která okupovala stránky všech příslušných časopisů věnujících se patřičně „natvrdlým“ hudebním odvětvím. Právě na tento rok totiž ohlásilo návrat na scénu německé metalové trio HEADHUNTER, ovšem neoriginálně pojmenovaný zásek „Rebirth“ udržel kapelu mezi aktivními jen coby jepice prošla svou životní pouť až k hořkému konci...

Celá existence skupiny však načala svou studiovou podobu už o čtyři roky dříve, kdy helmutí trojka překvapila svěžím debutem „Parody Of Life“. Ten předně ukázal, že bubeník Jörg Michael nemusí hrát jen bum/prásk plus příslušné dva kopáky, že i s jednou šikovnou kytarou se dá v pohodě vystačit a že ex-destruktor Schmier umí občas i melodicky zazpívat. Plus velká dávka nadhledu a legrajdy (těžko se dá zapomenout na chrchlající úvod „Parody Of Life“). Na svou dobu a stylové zaměření pěkná práce a zasloužený ohlas, navíc když dobité pozice ob dva roky obhájila i dvojka „A Bizzare Gardening Accident“ (cover „Ramalama“ zůstává svěží i po letech). No a pak už jen to zmiňované kratičké a dospělejší znovuzrození a tichá hybernace na dlouhých 14 let.

Až tedy letos, konečně, nastal ten slavný den, kdy k nám byl zaveden „Parasite Of Society“ - tedy comeback. Dalo se očekávat, že kytarista Schmuddel za ten dlouhý čas uspoří něco hudebních nápadů, a tak zbývaly už jen spekulace, zda-li kapela vykročí s dobou, nebo se bude snažit nahonit zpátky do koryta dávno odteklou řeku. A jak už to tak v životě bývá, HEADHUNTER vsadili na jistotu.

A asi jim návrat nemůžeme příliš zazlívat. Retro frčí a Schmier to vidí s DESTRUCTION, takže proč staré časy neoprášit i ve svém mladším působišti? Samozřejmě, zvuk je modernější, ovšem není to žádný velký skok jinam, jen o drobet hutnější, jinak zůstávají všechna poznávací znamení minulosti, včetně typicky zabarvených kytarových vyhrávek. Je jedno, jestli se zrovna tlačí na pilu a hustě přikládá s dupáky (titulka, „Doomsday For The Prayer“, „Read My Lips“, „Egomaniac“), vsází na melodickou stránku věci („Silverskull“, „18 And Life“, „The Calling“, „Payback Time“) nebo více pracuje s náladou skladby ve středních tempech (hrozivá „Remission“, nudně roztahaná „Backs To The Wall“) - pocit pamětníka zůstává pořád stejný. Totiž, že je to slušné, ale něco zásadního tomu chybí. Buď spratkovitost a srandičky prvních dvou alb, či pokračování a větší rozvedení vážnějších nálad trojky. Takhle sice pamětník uroní nostalgickou slzu a docela s chutí „Parasite Of Society“ párkrát projede, ale tím to bohužel končí.

Možná vám to stačí, možná ne, každopádně s dědkovským povzdechem, že nic není, jak bývalo, nutno konstatovat, že s dávnou lehkostí se z tvorby „Schmieráků“ někam vytratil i ten humor. A nebo má skupina jako největší práskandu klip k „Silverskull“? Pokud ano, pak je všechno v pořádku. Jestli to však myslí vážně...