Málo naplat, EPHEL DUATH jsou sice i ve třech výbornou (nejen) koncertní kapelou, ale navzdory tomu mě dokázali nejvíce nadchnout při svém prvním českém vystoupení, které proběhlo v létě roku 2003 v rámci festivalu Brutal Assault. Tehdy měli na kontě čerstvou a z jejich pohledu přelomovou nahrávku „The Painter´s Palette“ (2003), kterou však kapela při svém včerejším pražském vystoupení trestuhodně opomněla.

Velmi solidně zaplněnému strahovskému klubu tak nabídla menu poskládané z ingrediencí nacházejících se na přes dva roky staré nahrávce „Pain Necessary To Know“ (2005). Ještě stále mám v čerstvé paměti moji neschopnost ji po několika prvních posleších strávit a smířit se s poněkud svérázným hudebním směřováním těchto sympatických Italů. Ze sestavy, která ji nahrála, zůstalo jen torzo a z původního kvarteta jen trio. Bohužel především absence nesmírně talentovaného baskytaristy Fabia Fecchia byla během celého pátečního večera dosti znát. Přestože práce kytaristy Davida Tisa byla v rámci možností obdivuhodná, neposedná a vše jistící basa členité a na prvotní poslech nepříliš otevřené hudbě EPHEL DUATH prostě chyběla. Na krátko ostříhaný křikloun Luciano sice nešetřil chválou směrem k publiku, ovšem jedním dechem nezapoměl dodat, že se příliš dlouho hrát nebude, protože stejně tak, jako publikum, je líná i vystupující kapela. Ta však i přes tento handicap zanechala v útrobách malého klubíku pozitivní dojem. I když měl zvuk do ideálu daleko, navíc byl během několika prvních skladeb neustále dolaďován samotnou kapelou, pocit vychutnání si písní (dá-li se v tomto případě o písních vůbec hovořit) italských se dostavil velmi brzy. Trošku komické situace nastávaly během předělů jednotlivých skladeb, které oplývají mnohými rytmickým zvraty a právě tyto způsobovaly, že i nejeden znalec tvorby EPHEL DUATH začal tleskat v domnění, že se jedná o jejich konec. Ukázky z nové tvorby, které taktéž zazněly, pak dokazují snahu kapely pokračovat v nastoleném trendu kloubení brutality s rytmickými hrátkami. Navíc si nešlo nepovšimnout, že sevřené prostřední malého klubu šlo EPHEL DUATH k duhu a i když jim to skvěle šlape i na „velkém“ festivalovém pódiu, minimální vzdálenost mezi posluchači a vystupující kapelou jsou pro ně tím pravým ořechovým. Neúprosná policejní hodina se rychle přiblížila a menší přídavek byl už jen malinkým ukojením choutek spokojených návštěvníků, kteří si žádali další chod, zatímco Luciano už plnil povinnosti obsluhy merchandise. EPHEL DUATH nepředvedli vystoupení, o kterém si budeme ještě dlouho povídat. Do tohoto pocitu nám z jejich strany tentokráte notný kus chybělo. Nicméně na své poměry odvedli solidní standard, což jinými slovy znamená, že nespokojen mohl být jen málokdo.

PS: Nerad bych ostentativně přehlížel předskakující české kapely, leč tentokráte nemohu sloužit. Do „sklípku“ jsem dorazil až těsně před vystoupením hlavních aktérů.