Po tříleté pauze vyplněné vydatným koncertováním a bočními aktivitami lídra Nikoly Sarcevice, se nám znovu hlásí o slovo švédští punkový matadoři z MILLENCOLIN. A s novou deskou nám dávají jasně znát, že také u nich, stejně jako u spřízněných BACKYARD BABIES, došlo k určitému posunu. Ten však zřejmě nepotěší mnohé jejich původní příznivce, protože spočívá v poměrně zřetelném ubrání na plynu a přiblížení se všeobecné přijatelnosti. Nové album si zřejmě klade za cíl oslovení co možná nejširší posluchačské obce, a tak je co možná nejuniverzálnější. Vystavěné podle předem ujasněné šablony – „hlavně nikoho nenasrat“. A to je možná největší kámen úrazu, protože jedinými nasranými budou letos zřejmě jenom příznivci jejich předchozí tvorby. Abych nový materiál nějak charakterizoval, přirovnal bych jej k líbivým a nekonfliktním popěvkům, jaké známe z rozsáhlé zaoceánské produkce tamějších hitparádových punkers. I přes tuto skutečnost si však myslím, že nejde o vyloženě špatnou kolekci. Vše zachraňuje chytlavost většiny písní, na kterou mají MILLENCOLIN prostě čuch a které si nekladou žádné jiné cíle než prostě dobře pobavit.

Vlastně je to celkem logické, že se takto zkušená punkrocková kapela, která vždy oplývala nemalým talentem na vystřižení chytlavé tříminutovky, rozhodla po patnácti letech existence ještě trochu přikrmit své komerční ambice a vydat se dál směrem k všeobecné přijatelnosti. A pokud tak učiní tak zkušené a vyspělé těleso jako MILLENCOLIN, které navíc prostě umí, nemám s tím žádný problém. Jejich nové písně v sobě pojímají velký komerční potenciál, a tak jsem velmi zvědav, jak se tento krok promítne do jejich blízké budoucnosti. Vyjmenovávání nejsilnějších momentů je zde zcela zbytečnou záležitostí, protože kolekce nabídne opravdu nemalé množství atraktivních skladeb, i když z mého pohledu vzájemně si hodně podobných, což má za následek celkové splynutí v jeden velký kolovrat. Co závěrem říct? Díky menší energii a diferenciaci songů je to letos jen dobré.